Papírová hora

"A Herb vždycky navrtal do melounu díru a ošoustal ho a pak donutil prťavýho Talbota, aby ho snědl." Číst Bukowskiho na veřejnosti je zvláštní. Sedím na sedadle v zadní části autobusu, kolem sedí utrmácený bytosti s unavenýma očima, což je taky to jediný, co z nich vidím, pokud zrovna nemají skloněný tváře do rozsvícený obrazovky mobilního telefonu. To pak z nich nevidím vůbec nic. Jen temena hlav. Já si v klidu čtu literaturu, tvářím se děsně chytře, nebo si to aspoň myslím, a skrze Hankova slova se mi v hlavě zjevují chlupatý kundy, obří kozy, chlápci uchlastávající se k smrti nebo týpek, co žere ošoustanej meloun plnej semena. Je to prostě zvláštní. Zatímco osoba vedle mě bezduše sjíždí prstem facebook, já se mezi řádky ohlížím, jestli mě za ty Hankovy chlípný kecy někdo neprobodává pohledem plným opovržení. Jako bych si na tom zadním sedadle honil. Přitom si jenom, kurva, čtu podělanou knížku starýho prasáka. A o čem je tahle mini kniha, co má sotva sedmdesát stran, z nic...

Řekl jsem si, že jednou za desetiletí přečtu Všechny řitě světa. No, a teď už bylo pomalu na čase se do těch řití znova podívat. Hluboký nádech a jdem na to. Lehce jsem strčil do dveří a ty se otevřely dokořán. Jako bych snad byl očekáván. Vyvalil se na mě puch zkaženýho jídla, cigaretovýho kouře a nemytých těl. Rozhlížím se po místnosti. Vypadá to tu jako na smetišti. Na smetišti zkrachovalých lidských duší. V posteli vyspává kocovinu tlustá machna se zaječím pyskem místo spodního rtu. "Tys měl vždycky na hovno vkus, ty starý prase," povídám cápkovi ležícímu na zemi. Jeho holky byly většinou stejný jako jeho povídky. Divný a nacucaný chlastem. "V pohodě, Hanku, nemusíš vstávat. Jen v klidu lež, obsloužím se sám," šeptám, když cápek zvedl hlavu ze zaschlé hromady zvratků. Nalil jsem si do sklenice whisky na dva prsty, zbytek dolil vodou. Uvelebil se na rozvrzaným gauči potřísněným pivem, krví a semenem. Někdo do něj bodal nožem a snažil se jej rozřezat. Lidi dělaj r...