Papírová hora

Pořádný špalek jsem si pro sebe nachystal na dlouhé podzimní večery. Tak pořádný, že v prvním českém vydání je rozdělen na dvě knihy, které dohromady tvoří přes dvanáct set stran. Autorem je muž slavný, muž mnoha tváří, muž, jenž má čtenáři co říct. James Clavell byl spisovatel, Brit narozen v Sydney s posléze přijatým americkým občanstvím, zemřel ve Švýcarsku. Stačí vám to? A když vám ještě napíšu, že krom románů se podílel i na filmech jako Moucha (1958) nebo Velký útěk (1963). Ještě málo? A když dodám, že v šestnácti letech narukoval do armády a za druhé světové války bojoval v Malajsii proti Japonsku, byl zajat a poté vězněn v nechvalně proslulém vězení Changi? Ten chlap byl zkrátka nezmar, jenž za sebou zanechal slušný odkaz. Nejsem však jeho životopisec, abych vám zde odvyprávěl celý jeho život a tak se pojďme podívat na jedno jeho konkrétní dílo. Clavell napsal sérii knih, která se označuje jako Asijská sága. Obsahuje celých šest knih a Šógun je chronologicky první v pořadí, pro

Dnes tu mám knihu vskutku odbornou. Já se ovšem považuji za naprostého neodborníka, takže jsem ji tady ani nechtěl zmiňovat. Ale nakonec jsem se rozhodl utrousit alespoň několik slov a pojmu to jako zcela nefundovaný text o moru. Mor je nemoc v dnešní době koronavirové o něco častěji skloňovaná než dříve. Knihu Jezuité a mor jsem měl však vyhlédnutou už dávno před nějakou koronou. Z prazvláštních důvodů mě totiž mor nesmírně zajímá. Mor je více než jen obyčejná nemoc, mor je fenomén, kolem kterého panují záhadné zkazky a historky. Mor je jedna z nejstrašnějších nemocí, která ve své největší síle byla schopna zdecimovat velkou část Evropy. Lidé si ji v průběhu dějin vysvětlovali různě. Mor byl pro mnohé božím trestem, zkouškou nebo třeba nástrojem židovského spiknutí. Ale především byl mor nemocí, která sprovodila ze světa celé rodiny, vesnice, města a byla po celá staletí jedním z největších strašáků Evropy i jiných kontinentů. Pár odborných knih s morovou tematikou jsem již přečetl, z

Do pokoje se vkrádá závan zkaženosti. Štiplavý zápach provokuje čich a otvírá má unavená víčka. Pane bože, to je smrad! Odkud se to bere? Snad jsem nechcípl a nejsem už jen duše uvězněná uvnitř tlejícího těla. Ale to bych pravděpodobně necítil nic. Mrtví se přece nemůžou cítit. Hýbu nohama, hýbu rukama, zvedám hlavu. Žiju, takže já tak smrdět nemůžu. Nutím se vstát, což se mi po chvíli i daří. Otvírám zatemněné okno a krom čerstvého vzduchu vchází do pokoje slunce. Horké, hnijící slunce. Ne, slunce nehnije. Slunce hoří. Odkláním se od toho prudkého světla, vypalujícího mi oči z důlků. Překračuji horu prádla a dírkami v nose nasávám vzduch. Prádlo to není, nemá sice úplně vůni čerstvě posekané trávy, ale jednoduše a prostě smrdí jako špinavé prádlo. Nic strašného. Nic, co bych nedokázal směle ignorovat i několik dní. Jemně našlapuji bosýma nohama po koberci, lehce přikrčen a sunu se bytem jako pravěký lovec stopující kořist. Procházím chodbou a zápach se zvětšuje, už musím být blízko, p

Během znuděného projíždění internetové nabídky antikvariátu v době koronavirové jsem narazil na knihu, jež slibovala divnost. Z anotace a několika výkřiků na knižní databázi z toho zaváněl román, jaký jsem snad ještě nečetl. A to já do neprobádaných vod zavítám občas docela rád, pokud ta voda není moc studená a nesmrdí detektivkou. Tady je to detektivka snad jen asi ze dvou procent, tak netřeba se příliš obávat, že na mě vybafne knír Hercula Poirota. Nuže, co bych nezkusil specialitku jistého českého Křesadla, o němž jsem jakživ neslyšel. Jan Křesadlo je pseudonym jistého pana Václava Pinkavy, jenž byl vskutku renesanční člověk mnoha zájmů a dovedností. Psal, překládal, komponoval, emigroval. Mimo jiné. Nechci zde zdlouhavě vypisovat jeho životopis, nechci to dělat ani zkráceně, takže kdo má zájem, nechť si v tomto poradí beze mě. Tohle Křesadlo napsalo pozoruhodný román, oplývající hravou prací s jazykem a slušnou dávkou nadsázky. Základní děj knihy se odehrává tak trochu na jiné plan

Nějakou záhadou se mi zde sešlo několik kratších knih a v tomto trendu budeme pokračovat i dnes. Minule jsme tu měli knihu, jež inspirovala film. Dnes se podíváme na film, podle něhož vznikla kniha. Postup poněkud nestandardní. Hledal jsem knihu ze středověkého prostředí a narazil jsem na novelu jistého Vladimíra Körnera, českého prozaika, dramaturga a scénáristy. V českých luzích a hájích jsem vlastně absolutní neználek a buran, takže jeho jméno mi nic moc neřeklo a výčet jeho textů jakbysmet. Několik jeho knih mě však zaujalo a tak jsem se porozhlédl po všech internetech, co by třeba mohlo být k mání. Vybrané Údolí včel bylo v prodeji za pár korun i ve zcela novém vydání, ale vlastně se mi nechtělo číst knihu podle filmu. To se rovnou můžu podívat na film. Co čert nechtěl, při tradičním prolézání přeplněné knihovny u babičky jsem narazil na tuhle knihu, zapadlou kdesi  hluboko za sbírkou předrevolučních kuchařek s názvy jako Smažíme, pečeme, vaříme nebo Tisíc receptů pro mladou manže

Tohle je můj první štěk. Sluší se nejprve vysvětlit, co takový štěk má znázorňovat. Štěky jsem si zprvu psal do šuplíku jako takovou zbytečnou očistnou činnost mé tvůrčí duše. Teď jsem se rozhodl je zveřejňovat, čímž se samozřejmě nestanou méně zbytečnými. Pouze se tím stanou veřejnými. Takový tvůrčí štěk je jako masturbace. Činnost docela zbytečná sloužící jen ke krátkodobému uvolnění. Provozuje-li se v soukromí, nikdo o ní neví. Pokud však začnete masturbovat na veřejnosti, dříve či později se vám tím povede alespoň někoho pohoršit. A to je přece lepší, než si zbytečně masturbovat do šuplíku. Štěk bude nepravidelnou rubrikou, jejíž vznik je způsoben mým zcela neopodstatněným tvůrčím pnutím. Štěky budou krátké slohové útvary, vesměs povídky, myšlenky či krátké epizodky ze života, oplývající nevalnou kvalitou. Tím, že tyhle krátké hlouposti nechávám volně odplout z mé hlavy, dělám prostor pro jiné krátké hlouposti, které mi do hlavy posléze připlouvají. Jedná se o téměř nekonečný proce

Už jsou tady zase! Bratři Strugačtí! Ano, jsou tu znovu a tentokrát vám představím jejich nejzásadnější dílo. Román, který inspiroval desítky umělců napříč odvětvími. Jó, dneska budu hodně dlouhej, milí zlatí. Raději utečte dřív, než se utopíte ve slovech, která zde vychrlím. Mám doma dvě vydání. Jedno novější, které nakladatelství Trifid prvoplánově pojmenovalo Stalker, tedy ne podle originálního názvu knihy, ale podle filmu, který vznikl na motivy knihy. Tohle rozhodnutí mě úplně vytáčí, film je přece jen trochu jinak postaven než román. A že to Arkadij s Borisem pojmenovali Пикник на обочине, tedy Piknik na obočině, má nějaký smysl. Ale proč bychom to nepojmenovali podle filmu, když to smrdí o trochu větším ziskem? Já si nejdřív pořídil verzi Stalker, ale nepřenesl jsem přes srdce, že bych neměl doma verzi Piknik u cesty, tak už mám doma obojí. Překlad je totožný, takže v zásadě je jedno, jakou verzi koupíte, jde jen o osobní preference. A o to, že se to kurva nejmenuje Stalker, že