Příspěvky

Prolínání

Obrázek
Kradu, kde se dá. Kradu jednotlivý slova, vzpomínky, pocity. Všechno to hromadím doma. Doma uvnitř hlavy. Tam jsem totiž doma ze všeho nejvíc. Panuje tu chaos. Nakradená kořist se tu všude válí. Chci toho mít plnou hlavu. Abych pak jednou mohl vykrádat sám sebe. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jak po prohýřené noci. Je mi z něj akorát tak blbě. PROLÍNÁNÍ Emoce se tříští o střepy vzpomínek. Prolínají se. Maskují. Mizí. To co zůstane, je hříčka podvědomí. Krátkej film, na kterej bych do kina nešel. Nosím ho v hlavě. Postavy jsou smyšlený. Jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná. A pravda se tak nachází někde uprostřed. V prdeli. 

Podezřelý žhář slovenské národnosti

Obrázek
Jedenácté přikázání říká: Neber drogy nadarmo. Žádný jsem nevzal. Tak jsem napsal aspoň dětskou říkanku. Smotanej verš pro malé satanisty. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jak norskej black metal šlehající nespoutaný plameny žánru. PODEZŘELÝ ŽHÁŘ SLOVENSKÉ NÁRODNOSTI Špinavý myšlenky. Ruce však čisté. Na kříži rotuješ, Ježíši Kriste. Zjevil se ďábel. Potichu šeptal. Vloudil se do mysli. Na nic se neptal. Dunkelheit v hlavě. Na duši bol. Hoří tu kostel. "Já to nebol."

Ztrácím čas

Obrázek
I vylitej bezďák vytvoří víc umění než já. Svýma mrznoucíma zvratkama na špinavým chodníku. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jako hodinový ručičky na ciferníku. Vždycky ukazují stejnej čas. Pozdě. ZTRÁCÍM ČAS Jsem někdo jinej. Jsem cizí stvoření, co se prožralo do podvědomí. A teď mě požírá zevnitř. Zmocňuje se mě mrtvolný nepřítomno. Laskavý pomíjivo. Podivno. Blivno. Někdy mám pocit, že víc mluvím, než píšu. Někdy mám jen pocit. A nemluvím vůbec. Plýtvám. Hýřím životem. Ztrácím čas. Protíká mi mezi prsty. Ego mi roste místo vlasů. Ztrácím příliš mnoho času. A než si uvědomím svou smrtelnost. Zbude ze mě jen ohlodaná kost.

Kostlivci

Obrázek
Komunikace se v zimním období neudržuje. Děkuju za pochopení. Mám problém ji udržovat i v létě. Na jaře jen tiše zírám na rozesmátý tváře. A na podzim? Opět čekám na ticho dlouhých zim. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jako žvýkačka ve vlasech. Nezbývá, než jej vystříhat z hlavy. KOSTLIVCI Davá mi to zabrat. Být a nemít. Žít a žíznit. Žádnou drogu nebrat. Tou drogou budeš asi ty. Uzamčená v trapným klišé. Uvnitř hlavy blázna, co tenhle blábol píše. Cítíme se jako kostlivci. Bez masa, bez duše, bez zlosti. A jediný, co nám zbývá, jsou polámaný kosti.

Miroslav Olšovský - Tahiti v hlavě

Obrázek
Zatímco Gauguin měl v hlavě Tahiťanky, Olšovský má v hlavě celé Tahiti. Mně však občas přišlo, že mu straší ve věži. Je strašlivě úspornej. Tak moc šetří se slovy, že v jeho básních skoro žádná nezůstávají. Ohlodává je na kost, vysává morek. Zbývají jen třesoucí se torza veršů. Nemám se čeho chytit. Nechytám se. Jsou to velmi krátké básně. Úplně cítím, jak ten člověk umělecky umírá. Pokud však vezmu v úvahu, že je to první sbírka, kterou od něj čtu, nejsem schopen zaručit, zda vůbec někdy umělecky žil. Snad jsem se jen netrefil.

Lukáš Palán - Surový tvar

Obrázek
Lukáš Palán byl palivo Literárních klobouků. A nikdo z vás teď nemá ponětí, co tím chci říct. Tak klidně jděte a zadejte si to do vyhledávače. Já si tady zatím budu chytračit o knize, jak mám ve zvyku.  Zatímco autorova první próza zaváněla všudypřítomným všeználkovstvím, tady autor prozřel a naznačuje, že všichni víme úplný hovno, jeho nevyjímaje. I když to není úplně tak jistý. Autor si může naznačovat, co chce. Když se snažím číst mezi řádky, nejsou tam žádná skrytá slova, která bych dokázal za tou bílou barvou vyčíst. Možná mám vadnej výtisk. Možná jsou vadný všechny výtisky knih, který mám doma. Nikde žádný poselství mezi řádky. Možná jsem vadnej já. Možná za těmi řádky nikdy nic nebylo, ani nebude. Ale těžko mám čas na nějaký hledání, když mě autor skrz ty řádky nutí brodit se bezútěšností života v tom nejzapadlejším zapadákově, kde slunce nezapadá a nevychází, protože kdyby se vůbec pokusilo vyjít, tak by zapadlo v hlubokým bahně. Jedinou jistotou je tady smrt, jedinou radostí j

Spolu

Obrázek
Zůstanu uzavřenej ve svý hlavě. Vyhlásím myšlenkovej lockdown. A budu v něm, dokud nenapíšu něco pořádnýho. Furt nic. Čekám na hovor od Richarda Krajča. Mám pro něj pár debilních textů. Protože ty a já jsme jedno. Ale fakt úplně jedno. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jak moje názory. Nakonec je jedno, co si myslím. Půjdu tam, kam všichni. Jako ta ovce. Na druhej břeh. SPOLU* Jsem roztržitej. Trhá mě to na kusy. Ale jestli budu ještě zítra, pohlédnu do svého nitra. Jsi tady se mnou. Rozjívená. Jako žádná jiná. A nebe se nám uzavírá. Půjdeme tam dolů. Budem navždy spolu. V jednom kotli, v jednom ohni. Aspoň jinde než tady. *tenhle smotanej verš je politicky neutrální, autor nedělá rozdíly, nesnáší všechny úplně stejně