Papírová hora

Kradu, kde se dá. Kradu jednotlivý slova, vzpomínky, pocity. Všechno to hromadím doma. Doma uvnitř hlavy. Tam jsem totiž doma ze všeho nejvíc. Panuje tu chaos. Nakradená kořist se tu všude válí. Chci toho mít plnou hlavu. Abych pak jednou mohl vykrádat sám sebe. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jak po prohýřené noci. Je mi z něj akorát tak blbě. PROLÍNÁNÍ Emoce se tříští o střepy vzpomínek. Prolínají se. Maskují. Mizí. To co zůstane, je hříčka podvědomí. Krátkej film, na kterej bych do kina nešel. Nosím ho v hlavě. Postavy jsou smyšlený. Jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná. A pravda se tak nachází někde uprostřed. V prdeli. 

Jedenácté přikázání říká: Neber drogy nadarmo. Žádný jsem nevzal. Tak jsem napsal aspoň dětskou říkanku. Smotanej verš pro malé satanisty. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jak norskej black metal šlehající nespoutaný plameny žánru. PODEZŘELÝ ŽHÁŘ SLOVENSKÉ NÁRODNOSTI Špinavý myšlenky. Ruce však čisté. Na kříži rotuješ, Ježíši Kriste. Zjevil se ďábel. Potichu šeptal. Vloudil se do mysli. Na nic se neptal. Dunkelheit v hlavě. Na duši bol. Hoří tu kostel. "Já to nebol."

I vylitej bezďák vytvoří víc umění než já. Svýma mrznoucíma zvratkama na špinavým chodníku. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jako hodinový ručičky na ciferníku. Vždycky ukazují stejnej čas. Pozdě. ZTRÁCÍM ČAS Jsem někdo jinej. Jsem cizí stvoření, co se prožralo do podvědomí. A teď mě požírá zevnitř. Zmocňuje se mě mrtvolný nepřítomno. Laskavý pomíjivo. Podivno. Blivno. Někdy mám pocit, že víc mluvím, než píšu. Někdy mám jen pocit. A nemluvím vůbec. Plýtvám. Hýřím životem. Ztrácím čas. Protíká mi mezi prsty. Ego mi roste místo vlasů. Ztrácím příliš mnoho času. A než si uvědomím svou smrtelnost. Zbude ze mě jen ohlodaná kost.

Komunikace se v zimním období neudržuje. Děkuju za pochopení. Mám problém ji udržovat i v létě. Na jaře jen tiše zírám na rozesmátý tváře. A na podzim? Opět čekám na ticho dlouhých zim. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jako žvýkačka ve vlasech. Nezbývá, než jej vystříhat z hlavy. KOSTLIVCI Davá mi to zabrat. Být a nemít. Žít a žíznit. Žádnou drogu nebrat. Tou drogou budeš asi ty. Uzamčená v trapným klišé. Uvnitř hlavy blázna, co tenhle blábol píše. Cítíme se jako kostlivci. Bez masa, bez duše, bez zlosti. A jediný, co nám zbývá, jsou polámaný kosti.