Papírová hora

Ken Kesey je ve své povídkové sbírce slabej jak čaj. Čaj vařenej tak, že borec ve studené vodě lehce vymáchal pytlík a bylo hotovo. Bohužel v tom nevymáchal ani čajovej pytlík, ale svůj, co si právě vytáhl z trenek. Nebo slipů. Nevím, co nosil. Mohl se o tom zmínit v některé povídce, v té záplavě blábolů by to snad působilo i jako hodnotná informace. Já to mám fakt s beatníkama těžký. Předpoklad, že se mi jejich texty budou líbit je velkej, ale pořád se někde zadrhává, až mám kolikrát dojem, že se mě ti frajeři snaží unudit k smrti kecama o ničem. Stále tak zůstávají ve skříni plné jiných předpokladů, které požírá mol a smrdí zatuchlinou.  Nastoupil jsem do autorova květinového autobusu v domnění, že něco zažiju. Nakonec to je jako by mě Kesey pár hodin vozil po Ostravě, na Stodolní mi prodal drogy, který nešlapou a pak odjel i s mým batohem kamsi pryč. Je to takové kodrcání od ničeho nikam. Pár prchavých momentů hodných k zapamatování jsem si naštěstí našel. Třeba když parta bláznů z

Tohle je kniha, se kterou si český klub skeptiků pravděpodobně vytírá zadek. Učebnice konspirací. Věřte nevěřte pro náročné. Autorská dvojice Bergier a Pauwels se snaží čtenáři sdělit, že není vše tak, jak tvrdí vědci a historie, a za vším hledají něco víc. Někdy jsou jejich teorie k smíchu, jindy k zamyšlení. Ale většinou je to aspoň docela zábava. Autoři své pojetí fantastického realismu vetkli do poměrně obsáhlé knihy a ta tak v sobě ukrývá nesčetně záhad. Od staré alchymie, hledání podstaty kamene mudrců přes pyramidy v Gíze, mayskou civilizaci nebo Hitlera. Na prchavý okamžik se ponoří i na Šumavu do Čertova jezera. A samozřejmě nesmí chybět mimozemšťani, kteří eskymákům postavili ocelové kádě, ve kterých mohli doplout až do Grónska a pak odletěli vesmírným korábem pryč ze Země. Mimo jiné pracují s myšlenkou, že Hitler při svém ruském tažení počítal s mírnou zimou, protože v rámci věčného boje ohně a ledu on měl být ohněm, před nímž led, a tedy ruská zima, ustoupí. Když přišly mra

Co je ti do toho je skvělej název pro knihu. Pro ulici. Pro psa. Pro cokoliv. Evokuje ve mně tradiční řečnickou otázku v práci: "Koho to zajímá?", jež vede k nevyhnutelnému klesnutí už tak nízké pracovní morálky. Takže mě kniha zaujala na první dobrou a po přečtení anotace jsem dostal neblahé tušení, že se mi to trefí do vkusu. A ono jo. Textově je to ostrý jak břitva, přitom zároveň měkký jak kus prochcanýho molitanu. Co to ve skutečnosti znamená sám nevím, jen jsem měl v hlavě slovo molitan a nutně jsem ho potřeboval použít ve větě. Autorka chrlí sprosté hlášky, se čtenářem se moc nemazlí a přitom vlastně tak trochu klame tělem. Vždyť je to celý o lásce. Nebo není? Nehodlám se ponořovat do nějakých hlubokých rozborů, jsem spíš povrchní čtenář a jakmile v textu spatřím výrazy jako "doživotní vaginismus" a "důležitá píča", tak zbystřím. A taky se často obdivně rozchechtám, protože páni, teda vlastně paní, to je bordel v puse, exkluzivní chlív. Ale o něco v

Henry Miller zjevně zastával názor, že spisovatel není na světě proto, aby vydělával prachy, ale aby psal. Prachy si člověka najdou samy. A tak se sbalil, odjel do Paříže, tedy města prolezlého inspirací, a trávil tu život psaním. A taky šoustáním a pochlastáváním. Když právě nedělá jednu z těchto činností, snaží se vetřít k přátelům či různým pochybným známým, aby u nich mohl něco pojíst a ideálně i složit hlavu. Náš pan prezident říká, že hladový umělec tvoří nejlepší díla. Miller hladověl často a tak svou knihu naplnil spoustou velkých myšlenek. Ale také myšlenek pokleslých. Vnímání je relativní a hranice mezi velkou a pokleslou myšlenkou je opravdu tenká. Henry Miller byl Henry Chinaski ještě dřív, než vůbec Bukowski stvořil své alter ego. Ve své knize jde až na dřeň, do morku kostí, do hlubin všemožných vagín a lahví nejlepších koňaků.  Obratníkem raka beze zbytku obhájil svou existenci, dal jí vyšší smysl. Ačkoliv za svým životem žádný vyšší smysl patrně nehledal. Prostě jen prca

Tadeusz Nowak byl polský básník. A bohužel je poezie odvětví, které není s mou hlavou zcela kompatibilní. Pokusy stále probíhají, případnou změnu budu hlásit. Naštěstí z Nowakova básnického střeva vylezla i nějaká ta próza a jedna z nich se mi dostala do pracek. Když jsem zjistil, že se v ní věnuje dospívání nedospělého chlapce na vesnici někde u řeky Visly za druhé světové války, rozhodl jsem se to s tím polským Novákem zkusit. Autor má jakožto básník velice citlivý smysl pro krásu. A ta je zde nemilosrdně vržena vstříc ošklivosti války. Leckdy snové výjevy popisující víly, leviatany poletující po obloze nad polským venkovem či pomateného pastevce pokoušejícího se vzlétnout, se střetávají s realitou. A tak chvílemi naivní příběh o chlapci válejícím se v kupách sena s děvčaty se snadno změní na holý boj o život v ledové Visle, do které byl polskými partyzány nahnán v provazech spoutaný oddíl vlasovců. Krutost člověka je rozmělněna barvitostí přírody, kvetoucích stromů nebo třpytících s