Papírová hora

Zatímco Gauguin měl v hlavě Tahiťanky, Olšovský má v hlavě celé Tahiti. Mně však občas přišlo, že mu straší ve věži. Je strašlivě úspornej. Tak moc šetří se slovy, že v jeho básních skoro žádná nezůstávají. Ohlodává je na kost, vysává morek. Zbývají jen třesoucí se torza veršů. Nemám se čeho chytit. Nechytám se. Jsou to velmi krátké básně. Úplně cítím, jak ten člověk umělecky umírá. Pokud však vezmu v úvahu, že je to první sbírka, kterou od něj čtu, nejsem schopen zaručit, zda vůbec někdy umělecky žil. Snad jsem se jen netrefil.

Lukáš Palán byl palivo Literárních klobouků. A nikdo z vás teď nemá ponětí, co tím chci říct. Tak klidně jděte a zadejte si to do vyhledávače. Já si tady zatím budu chytračit o knize, jak mám ve zvyku.  Zatímco autorova první próza zaváněla všudypřítomným všeználkovstvím, tady autor prozřel a naznačuje, že všichni víme úplný hovno, jeho nevyjímaje. I když to není úplně tak jistý. Autor si může naznačovat, co chce. Když se snažím číst mezi řádky, nejsou tam žádná skrytá slova, která bych dokázal za tou bílou barvou vyčíst. Možná mám vadnej výtisk. Možná jsou vadný všechny výtisky knih, který mám doma. Nikde žádný poselství mezi řádky. Možná jsem vadnej já. Možná za těmi řádky nikdy nic nebylo, ani nebude. Ale těžko mám čas na nějaký hledání, když mě autor skrz ty řádky nutí brodit se bezútěšností života v tom nejzapadlejším zapadákově, kde slunce nezapadá a nevychází, protože kdyby se vůbec pokusilo vyjít, tak by zapadlo v hlubokým bahně. Jedinou jistotou je tady smrt, jedinou rados...

Jiří Kratochvil má úžasnou fantazii. Takovou bych chtěl mít. Aspoň by pro mě bylo snazší proplouvat jeho Siamským příběhem. S mou omezenou fantazií jsem v něm zcela neskrývaně tonul. Takže jsem na vážkách. Bylo to dobrý? Bylo to špatný? Nestačí napsat, že to bylo, jaký to bylo? Mně to totiž stačí. Jelikož předpokládám, že tuhle knihu nikdo z vás nečetl, tak se vám pokusím přiblížit její děj. Ten se odehrává v širokém časovém rozmezí. Jedno poválečné léto udá příběhu směr, ve kterém prosvištíme až do devadesátých let. Ale většinou pěkně na přeskáčku. Dvanáctiletej kluk potká na statku svýho strýce dívku. Vlastně krásnou ženu. Já měl stejně spíš většinu času pocit, že potkal halucinaci. A protože ji vidělo víc lidí, tak to musela být halucinace kolektivní. No a to setkání nám rozjede bizarní příběh, ze kterýho jsem byl slušnej Vovka z Užhorodu, co umí jen maďarsky a ukrajinsky, a pak se snaží číst Alenku v říši divů, napsanou v esperantu.  Trochu přeháním, zas tak složitý to není a č...

Je to krátká cesta na Korsiku. Ani vám raději nebudu psát, jestli tam s Karlem dojedete a jestli je to vhodný společník na cesty. Dost možná totiž není Korsika pravým cílem cesty, dost možná je cílem cesty zbavení se běsů, jež zmítají životem Karla Klenotníka. Jenže těžko se útěkem zbavíte něčeho, co vězí uvnitř vaší hlavy. Zkuste to. Všechno se má zkusit. Třeba budete mít štěstí. Uzlíček nervů, Karel Klenotník, se vydal z prašiviny postkomunismu, objevovat svět. S hlavou plnou strachů a démonů, z nichž nejobludnější je Plíživá. Královna marnosti. Tuhle Plíživou nechcete nachytat ve své mysli, jak napadá vaše myšlenky, požírá je, trýzní. Z toho všeho, i jiného soudím, že Karel Klenotník byl tak trochu magor. A není divu, stvořil jej přece Filip Topol. Během čtení jsem narazil na dvě možnosti, jak se ke knize postavit. První možností je, nechat Karla Klenotníka vstoupit do vaší hlavy, aby vám do ní nalil trochu svých úzkostí. Druhou možností je, zůstat na Florenci s Karlovým bratrem a m...

Vratislav Kadlec vzal svou nejlepší povídku Hranice lesa, nasypal kolem ní spoustu slabších povídek a pojmenoval podle ní celou sbírku. Nechci být moc zlej, ale klidně budu, pokud to znamená, že zůstanu upřímnej. Povídky jsou zatraceně těžká disciplína, přestože mít nápad, není pro spisovatele nic ojedinělého.  Máte skvělej nápad na příběh, udělejte z něj román. Ono i z blbýho nápadu, se dá udělat skvělej román. Pokud se však na román necítíte, máte možnost z něj udělat povídku. Ale najděte pak dalších deset skvělých nápadů, aby to bylo na sbírku povídek. Jo, to už si moc autorů dovolit nemůže. Nebo může, ale výsledek bývá při nejmenším rozpačitej. A v tom je zakopanej pes, jádro pudla nebo cokoliv, co uteklo z útulku a teď to vyje na měsíc. Ve své podstatě nemám s touhle sbírkou problém. Je holt taková, jaký povídkový sbírky prostě bývají. Dvě dobrý povídky jsou vykoupeny nudou, která je obklopuje. Tak to je. S tím počítám, když do povídkové sbírky jdu. Tahle je občas vtipná, obča...

Já vidím pouze dvě možnosti milostného románu. Skončí to dobře nebo to skončí blbě. Jenže tak jednoduchý to asi nebude, co? Láska je totiž nevyzpytatelná čarodějka, umí člověka omámit svou sladkou chutí, ale po čase umí i nepříjemně zhořknout. To je život. Láska je hořká. Bohudík. Láska je vlastně takovej Radegast. Ale dost stupidních přirovnání, takhle tady budem do večera. Nebo do rána. Nevím, kdy tohle zrovna čteš, kámo.  Jan Němec píše fakt dobře a já mu to většinu času žral i přesto, že se jeho kniha vymyká typičtějším kouskům v mojí knihovně. Naštěstí nejsem žádná konzerva a jestli jo, tak jen taková ta se snadným otvíráním, takže zvládnu přečíst kdeco. Zvládl jsem i tohle, ani to moc nebolelo. Ačkoliv na můj vkus víkendového alkoholika se tam nějak málo pilo. Především tam bylo málo piva. Potřeboval bych asi román, kde se pije pivo furt. Ano, pane Hrabal, myslím na vás.  Ale nakonec asi jo, bylo to dobrý. I když bych ocenil, kdyby to bylo trochu kratší. Vypravěč mi toti...

Tohle je fakt hrozitánsky blbý. Strašidelně ožralý. Vyjetý jako smažky na ilegální technopárty. A docela se mi to líbilo. V podstatě jsou to zápisky kompulzivního masturbanta, co šmíruje lidi a své lidské přátele, aby se při tom mohl tvářit, že o nich píše knihy. Ale nechci mu křivdit, dělá i jiný věci. Například slušně chlastá. Občas jsem se raději podíval na hřbet knihy, jestli ji nenapsal nějakej můj kámoš. Nenapsal. Škoda no. Ale klidně by mohl. Kniha je to poměrně chaotická, tváří se děsně složitě, ale zas tak složitá není. Chlastání, masturbace a nekonečný žvanění o životě nebo o nakupování základních potravin. Akorát to všechno bylo tak zmatený, že jsem si po dočtení raději ještě přečetl anotaci, abych se ujistil, o čem to celý bylo. A to vám klidně napíšu hned. !SPOILER ALERT! Bylo to o hovně. Ale nedělám si iluzi, že sám vedu jen smysluplné hovory, většinou se s lidma totiž bavím taky o hovně. A s tímto šokujícím závěrem se s vámi loučím. Knihu bych doporučil lidem, kteří mají...

Krchovský chce domů. Asi na svou rodnou planetu. Ale ještě než někam odletí, tak se mi svou hravostí, melancholičností a sprostotou trefuje do vkusu. Můj vkus je zhruba někde na hranici obecnýho nevkusu. A Krchovský je dobrej střelec, trefuje se často. Takže po té hranici mýho vkusu a obecnýho nevkusu našlapuje velice sebejistě, i když občas zavrávorá. Ale to bude tím chlastem. Nemohl jsem se však ubránit dojmu, že je to celý nějaký nevyvážený. Na každý nadšený uchechtnutí či uznalý pokývnutí hlavou, je tak dvojí nevěřícný kroucení hlavou, co je to zas za blbost. Mám však pochopení. Už mi došlo, že poezie je častěji blbá než dobrá. Taky dneska veršuje kdejakej neumětel. Dobrá poezie se nedá psát každej den a pokud ano, jste génius a seberte si svoje básničky, nabubřelost i nos nahoru, už na vás totiž čekají s nobelovkou. Svět je plnej špatných veršů a údělem básníka je špatný verše psát. Aby pak v jedné nestřežené chvíli přišel verš takřka geniální. Ve sbírce Já už chci domů jich je ně...

Kdo je to ten Nedory? Mám to nějak vysvětlovat? Má to vůbec cenu? Kilián Nedory to je žhavá láva vyvěrající z útrob duše Filipa Topola. A ne, není to zase nějaká moje blbá metafora. Filip Topol měl tu lávu v sobě a právě skrze své alter ego ji vypouštěl do světa. Tahle láva má tendenci, ostatně jako jakákoliv jiná láva, sežehnout vše kolem. A nešetří ani čtenáře. Čtení knihy je bolestné a zároveň je to nevšední, fascinující zážitek. Autor čtenáře provede všedností dnů, ale ty vole, kam se na tohle hrabou všední dny normálních lidí. Kilián Nedory rozhodně normální není. Přesněji nebyl. "Hej, Nedory, Kiliáne Nedory, ty stvůro, kterou miluju, otvírám ti cestu"  Kniha je rozdělena na dvě části. Obě jsou Kilián Nedory. V první čtenáře čeká novela Jámy a vítr. V té druhé nalezneme básně či krátké texty a poznámky. Já si to dal všechno takřka na posezení jedno opravdu dlouhé deštivé ráno. Nemám moc, co bych dodal. Každý další slovo tu bude navíc. Knihu stojí za to přečíst, i když vů...