Papírová hora

"A Herb vždycky navrtal do melounu díru a ošoustal ho a pak donutil prťavýho Talbota, aby ho snědl." Číst Bukowskiho na veřejnosti je zvláštní. Sedím na sedadle v zadní části autobusu, kolem sedí utrmácený bytosti s unavenýma očima, což je taky to jediný, co z nich vidím, pokud zrovna nemají skloněný tváře do rozsvícený obrazovky mobilního telefonu. To pak z nich nevidím vůbec nic. Jen temena hlav. Já si v klidu čtu literaturu, tvářím se děsně chytře, nebo si to aspoň myslím, a skrze Hankova slova se mi v hlavě zjevují chlupatý kundy, obří kozy, chlápci uchlastávající se k smrti nebo týpek, co žere ošoustanej meloun plnej semena. Je to prostě zvláštní. Zatímco osoba vedle mě bezduše sjíždí prstem facebook, já se mezi řádky ohlížím, jestli mě za ty Hankovy chlípný kecy někdo neprobodává pohledem plným opovržení. Jako bych si na tom zadním sedadle honil. Přitom si jenom, kurva, čtu podělanou knížku starýho prasáka. A o čem je tahle mini kniha, co má sotva sedmdesát stran, z nic...

Jima Morrisona nebudu nijak zvlášť představovat. Frontman kapely The Doors, bohém každým coulem, mrtvej v sedmadvaceti. Někdy se děsně sjížděl, jindy šeredně chlastal. A snad byl občas taky docela normální. U nás vyšla jeho sbírka textů, veršů, scénářů, no prostě všeho možnýho, co Morrison napsal a někdo to za něj posbíral a vydal. Tak jsem ji koupil a už před jejím otevřením si kladl otázku, jestli vážně chci číst text například songu L.A. Woman v češtině? Ne, nechci to, vůbec to nepotřebuju. Ale stejně jsem to zkusil. Lidi občas dělaj i divnější věci. Motel Money Murder Madness Let's change the mood from glad to sadness Motel mordýř magor mergle Z pohody ať je smutek hnedle To mě poser, ty vole. Tahle kniha je festival tvrdejch drog. Na mě je to však už trochu moc mešuge a to jsem sám trochu moc mešuge. Poezie je to ideálně pro lidi v tranzu na přehnané dávce LSD, já jsem z toho spíš jelen. Parohy nasaďte dle potřeby. Navíc mi to v té češtině příliš nehraje. Manzarek rozladil piá...

Řekl jsem si, že jednou za desetiletí přečtu Všechny řitě světa. No, a teď už bylo pomalu na čase se do těch řití znova podívat. Hluboký nádech a jdem na to. Lehce jsem strčil do dveří a ty se otevřely dokořán. Jako bych snad byl očekáván. Vyvalil se na mě puch zkaženýho jídla, cigaretovýho kouře a nemytých těl. Rozhlížím se po místnosti. Vypadá to tu jako na smetišti. Na smetišti zkrachovalých lidských duší. V posteli vyspává kocovinu tlustá machna se zaječím pyskem místo spodního rtu. "Tys měl vždycky na hovno vkus, ty starý prase," povídám cápkovi ležícímu na zemi. Jeho holky byly většinou stejný jako jeho povídky. Divný a nacucaný chlastem. "V pohodě, Hanku, nemusíš vstávat. Jen v klidu lež, obsloužím se sám," šeptám, když cápek zvedl hlavu ze zaschlé hromady zvratků. Nalil jsem si do sklenice whisky na dva prsty, zbytek dolil vodou. Uvelebil se na rozvrzaným gauči potřísněným pivem, krví a semenem. Někdo do něj bodal nožem a snažil se jej rozřezat. Lidi dělaj r...

Další variace na téma prachy nejsou všechno, za prachy si štěstí nekoupíš. Ale můžeš si za ně koupit pár koktejlů a koks. S tím se dá už nějak přežívat, dokud tě to nezabije. Clay je mladej kluk, syn bohatého hollywoodského producenta a vrací se na pár týdnů ze školy domů do L. A. Čas tráví s přáteli kalením na večírcích nebo šňupáním koksu před obědem s otcem. Prostě normální kluk ze zlaté mládeže v osmdesátkách svištící ulicemi amerického velkoměsta v našlapané káře. Jenže z knihy nestříká radost a mládí s příchutí šampaňského, ale naopak z ní pomalu vytéká koncentrovaná deprese.  Máš všechno, ale chceš pořád víc. Staneš se neukojitelnou, lhostejnou a citově vyprahlou bytostí. Duševní prázdno naplňuješ alkoholem, drogami a sexem s náhodnými děvčaty. Ale to prázdno nelze zaplnit, je jako černá díra, všechno pohltí. Ellis napsal docela primitivní příběh, ale z té atmosféry... z té se mi zvedal žaludek. Kde si můžu přidat? Když si to shrnu, tak jaká jsem si z knihy vzal ponaučení? Š...

Ken Kesey je ve své povídkové sbírce slabej jak čaj. Čaj vařenej tak, že borec ve studené vodě lehce vymáchal pytlík a bylo hotovo. Bohužel v tom nevymáchal ani čajovej pytlík, ale svůj, co si právě vytáhl z trenek. Nebo slipů. Nevím, co nosil. Mohl se o tom zmínit v některé povídce, v té záplavě blábolů by to snad působilo i jako hodnotná informace. Já to mám fakt s beatníkama těžký. Předpoklad, že se mi jejich texty budou líbit je velkej, ale pořád se někde zadrhává, až mám kolikrát dojem, že se mě ti frajeři snaží unudit k smrti kecama o ničem. Stále tak zůstávají ve skříni plné jiných předpokladů, které požírá mol a smrdí zatuchlinou.  Nastoupil jsem do autorova květinového autobusu v domnění, že něco zažiju. Nakonec to je jako by mě Kesey pár hodin vozil po Ostravě, na Stodolní mi prodal drogy, který nešlapou a pak odjel i s mým batohem kamsi pryč. Je to takové kodrcání od ničeho nikam. Pár prchavých momentů hodných k zapamatování jsem si naštěstí našel. Třeba když parta blázn...

Henry Miller zjevně zastával názor, že spisovatel není na světě proto, aby vydělával prachy, ale aby psal. Prachy si člověka najdou samy. A tak se sbalil, odjel do Paříže, tedy města prolezlého inspirací, a trávil tu život psaním. A taky šoustáním a pochlastáváním. Když právě nedělá jednu z těchto činností, snaží se vetřít k přátelům či různým pochybným známým, aby u nich mohl něco pojíst a ideálně i složit hlavu. Náš pan prezident říká, že hladový umělec tvoří nejlepší díla. Miller hladověl často a tak svou knihu naplnil spoustou velkých myšlenek. Ale také myšlenek pokleslých. Vnímání je relativní a hranice mezi velkou a pokleslou myšlenkou je opravdu tenká. Henry Miller byl Henry Chinaski ještě dřív, než vůbec Bukowski stvořil své alter ego. Ve své knize jde až na dřeň, do morku kostí, do hlubin všemožných vagín a lahví nejlepších koňaků.  Obratníkem raka beze zbytku obhájil svou existenci, dal jí vyšší smysl. Ačkoliv za svým životem žádný vyšší smysl patrně nehledal. Prostě jen ...

Místo spánku trávíš čas vyleháváním ve studené louži a souvisle ti prší na hlavu. Manželka ve Státech tě nejspíš podvádí, nemáš pořádný jídlo, je ti zima, nudíš se nebo naopak zmíráš únavou. Při noční hlídce jen koukáš do džungle, ze které kdykoliv může přiletět kulka, ale čím déle tu sedíš, tím víc máš pocit, že přiletět nemůže. Z daleka doléhají do tvých uší zvuky války a snad jsi na začátku invaze viděl i nějaké Japonce, ale teď už v ně moc nevěříš. Stejně jako nevěříš manželce, když ti píše, že na tebe oddaně čeká. Jenže všechny tyhle věci jdou stranou ve chvíli, kdy se právě z té džungle ozvou hlasy, střelba a brzy poté vidíš fanaticky křičící postavy, které běží tvým směrem. Podvádějící manželka už není problém, promoklá uniforma a noc bez spánku jakbysmet. Problém je ten Japonec, co ti chce ustřelit tvou nevěřící palici. Dost možná nejzásadnější válečný román americké literatury. Norman Mailer se nám ve své knize rozhodl ukázat, že válka je peklo. Peklo, které člověk rozpoutal n...

Kultovní feťáckej román amerického gonzo novináře Huntera S. Thompsona, zpopularizovaný filmem Terryho Gilliama z devadesátých let. Znám dost lidí, kteří knihu četli, ale ani jednoho, kterej by knihu četl před zhlédnutím filmu. Já nejsem výjimkou. A tak mi při čtení před očima jeli v červeném kabrioletu a havajských košilích Johnny Depp jako Raoul Duke a Benicio Del Toro jako doktor Gonzo. A světe div se, ono to ničemu nevadilo, ba právě naopak.  Strach a hnus v Las Vegas je o LSD, meskalinu, éteru, nadledvinách, trávě, alkoholu a limetách, který v poušti nerostou. A to je pravděpodobně nejdůležitější poselství celé knihy. Thompson nám samozřejmě představí i svůj návod, jak vyřešit problém s psaním článku o závodu, kterej neviděl. Jak vystoupit z rozjetýho kolotoče, když vaší hlavou cloumá zčerstva šlapající meskalin. A jak bez úhony zdemolovat dva hotelové pokoje ve Vegas. Při prvním čtení jsem poněkud žehral nad tím, že příběh zhruba v polovině začne ztrácet dech. Částečně je to ...

Kniha Mag není o magii, jak by se mohlo zdát, ale o černošském chlapci jménem Magazín 38' Jackson. Proč se překladatelka rozhodla změnit jméno desetiletému vypravěči a neponechala Pictorial Rewiew Jackson z originálu je mi záhadou. Ale je mi to zároveň i tak trochu fuk. Zážitek z příběhu mi to nezkazilo, protože z téhle knihy jsem žádný zážitek stejně neměl. Jack Kerouac tak stále zůstává mou čtenářskou duší nepochopen.  V předminulém desetiletí jsem to zkoušel s jeho zásadním románem Na cestě. Na zadek jsem si z toho moc nesedl. No, a v Magovi se pro změnu taky cestuje. Což o to, ať si pan spisovatel píše o tom, co má rád a o čem umí psát nejlíp, to je v pořádku. Já bych taky napsal knihu o tom, jak sedím doma a poslouchám muziku. Ale já nejsem slavnej americkej spisovatel a hlavní představitel celé jedné generace. Já jsem pouhý kulisák z národního divadla, které vlastně z principu věci nemůže být národním divadlem, protože sídlí v Brně. Takže ode mě se tak nějak očekává, že napíš...

Hasiči nehasí požáry, hasiči požáry zakládají. Specializují se na pálení knih. Problém je, že oni nepálí jen knihy, které si to zaslouží. Takže vedle Zápisků z cest Václava Klause se pokrmem pro hladové plameny stanou třeba i cesty Gulliverovy. A to už není žádná legrace. Pan Swift určitě nekradl propisky na státních návštěvách. Zákon v Bradburyho dystopické společnosti  je však nemilosrdný. Shořet musí i Honzíkova cesta od Bohumila Říhy. A nezůstane jen u cestopisů, na řadu přijde i Platón, Dumas a další břídilové, co se snažili pomocí textů předávat emoce jiným lidem. Knihy člověka jen obtěžují a rozptylují od koukání na telestěny. Shořte všechny! Všechny je spalte! Po zhlédnutí filmu Věc je mou oblíbenou hračkou plamenomet, tady však stojí proti mé další oblíbené hračce, kterou je kniha. Takže polovinu čtení 451 stupňů Fahrenheita jsem trávil přemýšlením, komu vlastně chci fandit. Nakonec jsem si hodil mincí a padla panna. Co to znamená, to netuším. Ray Bradbury mě po dlouhé dob...