Papírová hora

Patos. Emoční konečná. Prosíme cestující, aby vystoupili. Z šedi letních dnů. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jako nekonečnej seriál. Zdlouhavě nudnej, plnej plytkých postav a špatných hereckých výkonů. Přesně takovej je to verš. Úplně zbytečnej prostor pro drahý reklamy. PODZIMNÍ MELANCHOLIE Mraky si hrají ve zlatavých barvách. A nad mou hlavou se vznáší mlžný opar vědomí. Ležet ve stínu. Nechat se hladit větrem. Cítit chlad podzimních kapek deště. Tiše tlít. Brána vnímání se pomalu uzavírá. Není slyšet nic. Jen jak z melancholika krev lhostejně vytéká.

Kafkova veleslavná povídka. Co bych asi tak o ní mohl napsat? Stovky, tisíce a snad ještě víc lidí se k ní vyjádřilo. A já nehodlám přinést nic novýho. Děj je natolik známej, že když slyším jméno Řehoř Samsa, začnu kolem sebe vrhat jablka. Ale když to vezmu trochu ze svýho pohledu, proměna Řehoře Samsy je sice drastická, ne však ojedinělá. Například já se nejedno ráno ve svým mrzkým bytí probouzím s podobným rozčarováním. Stačí lehce náročnější víkend a stane se ze mě přerostlej, obtížnej hmyz. Věřte mi, něco o tom vím. Nejsem však hmyzí potvora s nožičkama, jsem obyčejnej, bídnej červ zavrtávající se hluboko do země, hluboko do hlav lidí, zvolna požírající mršinu, údy a orgány v rozkladu. Jsem červ v lidském těle a to poslední, co bych si přál, je strávit zbytek života s lidmi. Nechci strávit život s nimi, ale pouze v nich, až budou v zemi tlít. Píšu vlastně ještě o Kafkovi nebo o sobě? Tak trochu obojí. Prolézám jeho knihou, plazím se jeho hlavou. Nejsem ohromen jeho slovy, jeho fant

Já vidím pouze dvě možnosti milostného románu. Skončí to dobře nebo to skončí blbě. Jenže tak jednoduchý to asi nebude, co? Láska je totiž nevyzpytatelná čarodějka, umí člověka omámit svou sladkou chutí, ale po čase umí i nepříjemně zhořknout. To je život. Láska je hořká. Bohudík. Láska je vlastně takovej Radegast. Ale dost stupidních přirovnání, takhle tady budem do večera. Nebo do rána. Nevím, kdy tohle zrovna čteš, kámo.  Jan Němec píše fakt dobře a já mu to většinu času žral i přesto, že se jeho kniha vymyká typičtějším kouskům v mojí knihovně. Naštěstí nejsem žádná konzerva a jestli jo, tak jen taková ta se snadným otvíráním, takže zvládnu přečíst kdeco. Zvládl jsem i tohle, ani to moc nebolelo. Ačkoliv na můj vkus víkendového alkoholika se tam nějak málo pilo. Především tam bylo málo piva. Potřeboval bych asi román, kde se pije pivo furt. Ano, pane Hrabal, myslím na vás.  Ale nakonec asi jo, bylo to dobrý. I když bych ocenil, kdyby to bylo trochu kratší. Vypravěč mi totiž postupe

Smotanej verš je fajn. Chutná jak fernet. Zvykneš si. Navíc je krátkej. Takže ho můžu psát jednou rukou. A v té druhé držet třeba hrnek s kafem. Nebo masturbovat. Záleží, jak to zrovna vyjde. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jako dvě těla vpitá do sebe vzrušením. Ve vzduchu je cítit pot a předčasná ejakulace. Přesně takovej je to verš. Krátkej a špatnej. HOŘKOST Zvracím jak po flašce fernetu. Zvracím skvěle strávený kusy večeře. Měl jsem rohlík s máslem, šunkou a dvě kolečka hořkýho okurku.  Hořkost se mi tak vrátila do pusy, Vrátila se mi do hlavy. Hořkost je zpátky v mým životě. Vítám tě tady.  Jak ses měla? Měla si dobrou cestu? Jo, cesta byla těžká a dávivá. Promiň, má milá.  Opláchnu si ksicht a jdu si zase lehnout. Nejvyšší čas pokusit se zhebnout.

Malej kluk utíká pustinou, co nejdál od své rodné vesnice, co nejdál od své rodiny, co nejdál od všeho zla světa. To zlo je mu však v patách a my sledujeme dechberoucí boj o přežití v postapokalyptické krajině. I když vlastně, co já vím, jestli je to postapokalyptická krajina. Klidně to může být někde v prérii nebo někde, kde toho moc neroste a je tam vedro. Trochu se to totiž tváří jako western, akorát ta největší svině jezdí na čtyřkolce. Nebo to byla motorka? Už nevím, zbytečný detaily vypouštím z hlavy. Někdy z ní vypouštím i důležitý detaily, protože potřebuju uchovat vzpomínky na své životní propadáky a faily. A místa mám jen omezeně. Abych to shrnul, nemám páru, kde se ten příběh odehrává, ale žít bych tam určitě nechtěl. Krajina jde ruku v ruce s atmosférou příběhu. Slunce drásá kůži žhavými paprsky a do vyschlýho hrdla lijete zkaženou vodu k posrání. Všude samej šutr, suchá tráva a v jediným stínu široko daleko si voliči SPD vyprávějí děsivé historky o uprchlících. No žádnej m