Papírová hora

Lukáš Palán byl palivo Literárních klobouků. A nikdo z vás teď nemá ponětí, co tím chci říct. Tak klidně jděte a zadejte si to do vyhledávače. Já si tady zatím budu chytračit o knize, jak mám ve zvyku.  Zatímco autorova první próza zaváněla všudypřítomným všeználkovstvím, tady autor prozřel a naznačuje, že všichni víme úplný hovno, jeho nevyjímaje. I když to není úplně tak jistý. Autor si může naznačovat, co chce. Když se snažím číst mezi řádky, nejsou tam žádná skrytá slova, která bych dokázal za tou bílou barvou vyčíst. Možná mám vadnej výtisk. Možná jsou vadný všechny výtisky knih, který mám doma. Nikde žádný poselství mezi řádky. Možná jsem vadnej já. Možná za těmi řádky nikdy nic nebylo, ani nebude. Ale těžko mám čas na nějaký hledání, když mě autor skrz ty řádky nutí brodit se bezútěšností života v tom nejzapadlejším zapadákově, kde slunce nezapadá a nevychází, protože kdyby se vůbec pokusilo vyjít, tak by zapadlo v hlubokým bahně. Jedinou jistotou je tady smrt, jedinou rados...

Jiří Kratochvil má úžasnou fantazii. Takovou bych chtěl mít. Aspoň by pro mě bylo snazší proplouvat jeho Siamským příběhem. S mou omezenou fantazií jsem v něm zcela neskrývaně tonul. Takže jsem na vážkách. Bylo to dobrý? Bylo to špatný? Nestačí napsat, že to bylo, jaký to bylo? Mně to totiž stačí. Jelikož předpokládám, že tuhle knihu nikdo z vás nečetl, tak se vám pokusím přiblížit její děj. Ten se odehrává v širokém časovém rozmezí. Jedno poválečné léto udá příběhu směr, ve kterém prosvištíme až do devadesátých let. Ale většinou pěkně na přeskáčku. Dvanáctiletej kluk potká na statku svýho strýce dívku. Vlastně krásnou ženu. Já měl stejně spíš většinu času pocit, že potkal halucinaci. A protože ji vidělo víc lidí, tak to musela být halucinace kolektivní. No a to setkání nám rozjede bizarní příběh, ze kterýho jsem byl slušnej Vovka z Užhorodu, co umí jen maďarsky a ukrajinsky, a pak se snaží číst Alenku v říši divů, napsanou v esperantu.  Trochu přeháním, zas tak složitý to není a č...

Je to krátká cesta na Korsiku. Ani vám raději nebudu psát, jestli tam s Karlem dojedete a jestli je to vhodný společník na cesty. Dost možná totiž není Korsika pravým cílem cesty, dost možná je cílem cesty zbavení se běsů, jež zmítají životem Karla Klenotníka. Jenže těžko se útěkem zbavíte něčeho, co vězí uvnitř vaší hlavy. Zkuste to. Všechno se má zkusit. Třeba budete mít štěstí. Uzlíček nervů, Karel Klenotník, se vydal z prašiviny postkomunismu, objevovat svět. S hlavou plnou strachů a démonů, z nichž nejobludnější je Plíživá. Královna marnosti. Tuhle Plíživou nechcete nachytat ve své mysli, jak napadá vaše myšlenky, požírá je, trýzní. Z toho všeho, i jiného soudím, že Karel Klenotník byl tak trochu magor. A není divu, stvořil jej přece Filip Topol. Během čtení jsem narazil na dvě možnosti, jak se ke knize postavit. První možností je, nechat Karla Klenotníka vstoupit do vaší hlavy, aby vám do ní nalil trochu svých úzkostí. Druhou možností je, zůstat na Florenci s Karlovým bratrem a m...

Vratislav Kadlec vzal svou nejlepší povídku Hranice lesa, nasypal kolem ní spoustu slabších povídek a pojmenoval podle ní celou sbírku. Nechci být moc zlej, ale klidně budu, pokud to znamená, že zůstanu upřímnej. Povídky jsou zatraceně těžká disciplína, přestože mít nápad, není pro spisovatele nic ojedinělého.  Máte skvělej nápad na příběh, udělejte z něj román. Ono i z blbýho nápadu, se dá udělat skvělej román. Pokud se však na román necítíte, máte možnost z něj udělat povídku. Ale najděte pak dalších deset skvělých nápadů, aby to bylo na sbírku povídek. Jo, to už si moc autorů dovolit nemůže. Nebo může, ale výsledek bývá při nejmenším rozpačitej. A v tom je zakopanej pes, jádro pudla nebo cokoliv, co uteklo z útulku a teď to vyje na měsíc. Ve své podstatě nemám s touhle sbírkou problém. Je holt taková, jaký povídkový sbírky prostě bývají. Dvě dobrý povídky jsou vykoupeny nudou, která je obklopuje. Tak to je. S tím počítám, když do povídkové sbírky jdu. Tahle je občas vtipná, obča...

Já vidím pouze dvě možnosti milostného románu. Skončí to dobře nebo to skončí blbě. Jenže tak jednoduchý to asi nebude, co? Láska je totiž nevyzpytatelná čarodějka, umí člověka omámit svou sladkou chutí, ale po čase umí i nepříjemně zhořknout. To je život. Láska je hořká. Bohudík. Láska je vlastně takovej Radegast. Ale dost stupidních přirovnání, takhle tady budem do večera. Nebo do rána. Nevím, kdy tohle zrovna čteš, kámo.  Jan Němec píše fakt dobře a já mu to většinu času žral i přesto, že se jeho kniha vymyká typičtějším kouskům v mojí knihovně. Naštěstí nejsem žádná konzerva a jestli jo, tak jen taková ta se snadným otvíráním, takže zvládnu přečíst kdeco. Zvládl jsem i tohle, ani to moc nebolelo. Ačkoliv na můj vkus víkendového alkoholika se tam nějak málo pilo. Především tam bylo málo piva. Potřeboval bych asi román, kde se pije pivo furt. Ano, pane Hrabal, myslím na vás.  Ale nakonec asi jo, bylo to dobrý. I když bych ocenil, kdyby to bylo trochu kratší. Vypravěč mi toti...

Tady nám někdo pěkně ujel na houbičkách. Překvapivě jsem to nebyl já, pravděpodobně to nebyl ani autor, zcela určitě to však byly téměř všechny postavy v knize Boletus arcanus. Tu jsem dostal darem, sám od sebe bych o knihu Miloše Urbana asi nezavadil, ale v tom je krása nečekaných darů, mé obzory budiž rozšířeny. Staré přísloví říká: "Darovanému koni na zuby nehleď." Já se tím řídit nehodlám. Když přijde na věc, tak se tomu koni klidně podívám až do žaludku. Čekal bych v něm trávu, našel jsem houby. Taky dobrý. Hlavní hrdina knihy je vášnivým houbařem. Když však jednoho květnového dne narazí na hříbek, který nezná a nezná jej ani žádný běžný atlas hub, stane se jeho vášeň posedlostí. Tenhle hříbek umí totiž s člověkem divy. Omládne, zvýší se mu sexuální potence i atraktivita, stane se téměř nesmrtelným a mnoho dalších super předností. Samozřejmě to má i svůj háček, ale o těch se zde bavit nebudeme, protože tohle není článek do časopisu Pletení a háčkování. Krátké vychutnáván...

Nezodpovědnej floutek a uťáplé, introvertní kuře. To jsou Ríša a Helenka. Dneska by Ríša kupoval trávu a koks za prachy rodičů, po večerech rapoval v parku a pochlastával u toho laciný víno. Helenka by seděla doma na instáči, koukala na seriály a dělala cosplay, nebo co já vím. Pohádka máje je klasika, pro někoho nudná, pro někoho zastaralá a pro někoho povinná, tudíž otravná. A pak jsou zde tací, kteří si i v takovém díle starém přes stovku let najdou zalíbení. Proti všem zdánlivým předpokladům jsem tím jedincem i já. Když se na to však podívám z určitého nadhledu, tak vlastně nevidím důvod, proč by se mi neměl líbit příběh o lásce. Vždyť já jsem v podstatě zkrachovalej romantik. A když se mi ten příběh odehrává téměř za barákem, tak jsem tomu prostě šanci dát musel. Už když jsem někdy v říjnu našel u babičky ve sklepě ilustrované vydání Pohádky máje z roku 1953, tak jsem věděl, co budu číst nejbližší květen. Ten nastal nyní, a tak jsem do batohu hodil svačinu, deku a Pohádku máje a v...

Horowitz je slavný spisovatel, o němž se vypráví legendy a jeho knihy jsou rozebrány okamžitě po vydání. Kdo zrovna nečte Horowitze, ten myslí na to, jak bude číst Horowitze. Jeho nová kniha je s napětím očekávána, ale nikdo neví, v jaké fázi se nachází rukopis. Spisovatele by měl trochu popohnat jeho dvorní redaktor, jenž je zároveň vypravěčem krátkého románu Matěje Dadáka. Horowitzův redaktor je docela podivný chlapík. Tlačen zaměstnavatelem je ochoten udělat opravdu hodně pro včasné dodání slíbené Horowitzovy knihy. Z neklidného čekání v kavárně naproti Horowitzově domu se brzy stane nepokryté šmírování, jež se nezaměří jen na samotného Horowitze. Z čehož jsem nabyl dojmu, že pan redaktor je tak trochu psychicky narušenej jedinec a s narůstajícím počtem přečtených stran jsem se v tom dojmu utvrzoval. Ve snaze naplnit očekávání nakladatele a čtenářů, těšících se na Horowitzův nejnovější počin, začne psát knihu za něj. Takže to rázem není obyčejnej šmírák, ale obyčejnej spisovatel. Pr...

Co je ti do toho je skvělej název pro knihu. Pro ulici. Pro psa. Pro cokoliv. Evokuje ve mně tradiční řečnickou otázku v práci: "Koho to zajímá?", jež vede k nevyhnutelnému klesnutí už tak nízké pracovní morálky. Takže mě kniha zaujala na první dobrou a po přečtení anotace jsem dostal neblahé tušení, že se mi to trefí do vkusu. A ono jo. Textově je to ostrý jak břitva, přitom zároveň měkký jak kus prochcanýho molitanu. Co to ve skutečnosti znamená sám nevím, jen jsem měl v hlavě slovo molitan a nutně jsem ho potřeboval použít ve větě. Autorka chrlí sprosté hlášky, se čtenářem se moc nemazlí a přitom vlastně tak trochu klame tělem. Vždyť je to celý o lásce. Nebo není? Nehodlám se ponořovat do nějakých hlubokých rozborů, jsem spíš povrchní čtenář a jakmile v textu spatřím výrazy jako "doživotní vaginismus" a "důležitá píča", tak zbystřím. A taky se často obdivně rozchechtám, protože páni, teda vlastně paní, to je bordel v puse, exkluzivní chlív. Ale o něco v...

  "My potřebujeme Golema! My musíme mít Golema!" Řval nepříčetně císař Rudolf II. na svého komořího Filipa Langa ve filmu Císařův pekař - pekařův císař a přitom rozbil vzácnou vázu o podlahu. Rudolf II. se dožadoval nalezení golema, který ve filmu ukončil život císařského maršálka Heřmana Kryštofa Russworma. A přesně o tomto muži pojednává kniha Osamělý rváč. Golema však nečekejte. Raději nečekejte ani pohádkový příběh hodící se k rodinnému posezení u televize v čase vánočním. Osamělý rváč je příběh násilníka, alkoholika a karbaníka, co svůj život zasvětil boji proti Turkům. Knihu napsal Miloš Václav Kratochvíl, spisovatel, jenž má na svědomí mimo jiné množství historických románů. Pár jsem jich četl, konkrétně dva, protože dva jsou pár. Jedná se o knihy Mistr Jan a Pochodeň, které na sebe navazují a jde o beletrizovaný příběh Jana Husa. Že se autor rád opírá o skutečné historické postavy a události dokazuje i kniha Osamělý rváč, v románu tedy sledujeme Russwormovu cestu živo...

Během znuděného projíždění internetové nabídky antikvariátu v době koronavirové jsem narazil na knihu, jež slibovala divnost. Z anotace a několika výkřiků na knižní databázi z toho zaváněl román, jaký jsem snad ještě nečetl. A to já do neprobádaných vod zavítám občas docela rád, pokud ta voda není moc studená a nesmrdí detektivkou. Tady je to detektivka snad jen asi ze dvou procent, tak netřeba se příliš obávat, že na mě vybafne knír Hercula Poirota. Nuže, co bych nezkusil specialitku jistého českého Křesadla, o němž jsem jakživ neslyšel. Jan Křesadlo je pseudonym jistého pana Václava Pinkavy, jenž byl vskutku renesanční člověk mnoha zájmů a dovedností. Psal, překládal, komponoval, emigroval. Mimo jiné. Nechci zde zdlouhavě vypisovat jeho životopis, nechci to dělat ani zkráceně, takže kdo má zájem, nechť si v tomto poradí beze mě. Tohle Křesadlo napsalo pozoruhodný román, oplývající hravou prací s jazykem a slušnou dávkou nadsázky. Základní děj knihy se odehrává tak trochu na jiné plan...

Nějakou záhadou se mi zde sešlo několik kratších knih a v tomto trendu budeme pokračovat i dnes. Minule jsme tu měli knihu, jež inspirovala film. Dnes se podíváme na film, podle něhož vznikla kniha. Postup poněkud nestandardní. Hledal jsem knihu ze středověkého prostředí a narazil jsem na novelu jistého Vladimíra Körnera, českého prozaika, dramaturga a scénáristy. V českých luzích a hájích jsem vlastně absolutní neználek a buran, takže jeho jméno mi nic moc neřeklo a výčet jeho textů jakbysmet. Několik jeho knih mě však zaujalo a tak jsem se porozhlédl po všech internetech, co by třeba mohlo být k mání. Vybrané Údolí včel bylo v prodeji za pár korun i ve zcela novém vydání, ale vlastně se mi nechtělo číst knihu podle filmu. To se rovnou můžu podívat na film. Co čert nechtěl, při tradičním prolézání přeplněné knihovny u babičky jsem narazil na tuhle knihu, zapadlou kdesi  hluboko za sbírkou předrevolučních kuchařek s názvy jako Smažíme, pečeme, vaříme nebo Tisíc receptů pro mladou m...

Dnešní povídání o knize, již jsem nedávno dočetl, bude poněkud vážnější. Ona totiž kniha Pan Theodor Mundstock v sobě vážnější téma ukrývá. Jako svou prvotinu ji napsal Ladislav Fuks ve svých bezmála čtyřiceti letech. Nejde však o dílo zatížené debutantstvím, kniha je to vyzrálá, což odpovídá faktu, že ji napsal již zralý muž. Fuks v dalších letech vydal mimo jiné i své nejslavnější dílo Spalovač mrtvol, což je kniha o Rudolfovi Hrušínském, který rád spaluje mrtvoly, nebo tak něco. Četl jsem to někdy v pubertě, takže má paměť v tomhle nemůže příliš sloužit. No ale úplně předtím napsal knihu o jednom židovi a jeho slepici. A o té se budeme dnes bavit. Ladislav Fuks se na začátku šedesátých let pustil do náročné problematiky židů v období Heydrichiády. Ač sám nežidovského původu, nám velmi niterně představil život jistého pana Mundstocka, který je po celé trvání příběhu sužován obavami o svůj život a životy blízkých. Náročné téma autorsky, čtenářsky neméně. Až téměř halucinogenním vypráv...

  Praskliny Rok vydání: 2020 Nedávno jsem přemýšlel, jak zoufale málo čtu díla autorek. Pak jsem si prohlédnul svou knihovnu a musel jsem svou domněnku upravit. Knihy, jež by napsala žena, nečtu vůbec. A protože uznávám, že můj čtenářský rozhled je tak ochuzen o ženské myšlení a uvažování, jal jsem se hrdě tuto chybu napravit. Nejdřív jsem měl pocit, že se odvážně pouštím do neprobádaných vod, protože jsem si troufnul na letošní prvotinu české autorky. Ale protože je to autorka v mém věku a anotace napovídala něco o téměř sci-fi zápletce, tak zase taková odvaha v tom nebyla.  Na Zemi přistane koule, levituje nad zemí, ale nic nedělá, lidi se na ni v houfech chodí dívat, ale nic o ní nezjistí. Ta koule má zjevně nějaký význam, ale většinu času má čtenář stejně pocit, že vyznám nemá. O nějakou záhadnou kouli tady vlastně nejde, ta hraje zdánlivě jen vedlejší roli. Hlavní úlohu zde hrají emoce, negativní myšlenky a deprese. Záhy jsem tedy zjistil, že tady mě sci-fi rozhodně neček...