Papírová hora

Opět mistr Krchovský. Moje oblíbený záchodový čtení. Což nemyslím nějak pejorativně. Prostě mám jeho sbírky na stolku u záchodu a při vykonání potřeby se velmi rád bavím jeho slovy. Někdy se bavím tak královsky, že úplně zapomenu, kvůli čemu jsem na onu místnost vlastně přišel, proč tu vůbec tak dlouze trůním. Navíc je to stokrát lepší, než zbůhdarma projíždět reelsy na instáči od lidí, který vůbec neznám a ani mě nezajímají. Raději si budu číst Krchovského opilecká moudra psaná ve verších. Hned si připadám trochu chytřejší. A opilejší. Taky deprimovanější. Život stejně stojí za hovno. Na záchodě především.  Kniha je to krátká, básně úderné. A protože básničky normálně nemám rád, nemusím se k tomu příliš rozepisovat. Krchovského Dvojité dno vás pohltí a tak nezapomeňte spláchnout.

Krchovský chce domů. Asi na svou rodnou planetu. Ale ještě než někam odletí, tak se mi svou hravostí, melancholičností a sprostotou trefuje do vkusu. Můj vkus je zhruba někde na hranici obecnýho nevkusu. A Krchovský je dobrej střelec, trefuje se často. Takže po té hranici mýho vkusu a obecnýho nevkusu našlapuje velice sebejistě, i když občas zavrávorá. Ale to bude tím chlastem. Nemohl jsem se však ubránit dojmu, že je to celý nějaký nevyvážený. Na každý nadšený uchechtnutí či uznalý pokývnutí hlavou, je tak dvojí nevěřícný kroucení hlavou, co je to zas za blbost. Mám však pochopení. Už mi došlo, že poezie je častěji blbá než dobrá. Taky dneska veršuje kdejakej neumětel. Dobrá poezie se nedá psát každej den a pokud ano, jste génius a seberte si svoje básničky, nabubřelost i nos nahoru, už na vás totiž čekají s nobelovkou. Svět je plnej špatných veršů a údělem básníka je špatný verše psát. Aby pak v jedné nestřežené chvíli přišel verš takřka geniální. Ve sbírce Já už chci domů jich je ně...