Papírová hora

Dneska to mám chuť vzít stručně. Kdybych měl totiž popsat, co všechno jsem z knihy Neviditelná města měl, tak to můžu shrnout dvěma slovy. Nic moc. Ale třeba se mi to povede trochu okecat a vytřískat z toho plnohodnotný článek s nevalnou uměleckou hodnotou. Italo Calvino je zajímavá postava světové literatury. Narodil se italským rodičům v Las Vegas, ti mu dali vskutku pěkné italské jméno a přestěhovali se do Itálie, kde společně jedli špagety a než skončila odpolední siesta a vystydla káva, tak po sobě házeli talíře. Nevím to přesně, protože jsem u toho nebyl, ale tak nějak si to představuju. Za války pak mladej Calvino utekl do hor a střílel nácky jako partyzán. Jen co Mussoliniho pověsili za nohy na benzinové pumpě, vrhl se pořád ještě mladý Ital Italo na psaní. Že to nebyl úplně blbej nápad víme dnes úplně přesně. I když já z jeho nejslavnější knihy nejsem dvakrát moudrej. Pan autor vykouzlil Neviditelná města, tedy města, která nejsou vidět. A přesně tak to bylo, když jsem knihu č

Francis "Franco" Begbie. Pokud vám tohle jméno nic neříká, otevřete knihu Trainspotting nebo zapněte Boyleho stejnojmenný film a pak se třeba vraťte. Ti z vás, kteří nemají mezeru v povědomí o jednom z nejlepších literárních antihrdinů přelomu tisíciletí, si jistě vybaví šmejda elitní kategorie. Týpka, kterej vám čelem rozbije nos a ještě ve chvíli kdy padáte, vám stihne plivnout do ksichtu a pomočit boty. Frajera, co místo slov používá pěsti a pěkně ostrej nůž. Už když ho matka vyplivla na svět, tak místo pláče ukázal svýmu porodníkovi prostředníček. Francis Begbie postrach okolí, tedy Edinburghu. Irvine Welsh se znovu vrátil zpět na místo činu a rovnou ke své zřejmě nejpopulárnější postavě a předložil svým fanouškům další knihu z "Trainspotting univerza". Welshe jsem četl v pubertě a prakticky on může za to, že jsem tou dobou četl nějaký knížky. Jeho příběhy s atmosférou drog, chuligánství, chlastu, rvaček, fotbalu a muziky mě nesmírně přitahovaly a dodnes k němu

Dnes si uděláme výlet do středověké Anglie, vedoucím zájezdu bude Brit s nebritsky znějícím jménem a výlet to bude tajuplný, zahalený mlhou. Kazuo Ishiguro je spisovatel, na kterého nějak pořád narážím, slyším na něj slova chvály až nadšení a časté zmínky, že jeho knihy si musím přečíst, protože se mi budou líbit. Na doporučení občas dám, knihu Pohřbený obr jsem si zaznamenal a ta se mi posléze z paměti vynořila, když jsem ledabyle procházel antikvariát a její hřbet padl na můj zrak. Za cenu téměř poloviční, než stojí běžně, jsem si odnesl skoro novou knihu. A tak to je vždycky, když jdu do antikvariátu bez záměru něco koupit, že prý jen nahlédnu a zase půjdu. Vždycky tam něco je. Fakt vždycky. Pohřbeného obra jsem si nesl domů, přičemž jsem už dávno zapomněl, co mám od knihy čekat. A to byl možná ten nejlepší předpoklad, že se mi bude líbit. Velice záhy jsem vpadl do mystického příběhu dvou starých manželů Axla a Beatrice žijících v britské vesnici po vládě slovutného krále Artuše. Po

Když jsem si letmo pročítal tuhle knihu u nás v práci, všiml si toho jeden můj kolega a povídá: "Rumový deník. To je o mně?" Ne, není to příběh divadelního technika, což je trochu škoda. Tenhle Rumový deník je z pera amerického novináře Hunter S. Thompsona, alkoholika, profesionálního uživatele drog a člověka vskutku dekadentního. Příběh vypráví jistý Paul Kemp, autorovo alter ego, jež se na začátku 60. let ocitne v prosluněném Portoriku, kde přijal práci novináře v místním anglicky píšícím plátku. Rumový deník je logicky o chlastání a tak mě napadá otázka: má smysl takovou knihu vůbec číst? Není lepší si jít vylít hlavu do nejbližšího baru a pak nadrátovanej hledat svou vlastní identitu skrze levnej burger u pultíku oblíbeného fast foodu? To jsou zcela zásadní otázky, takže se pohodlně usaďte, nalijte si sklenici kvalitního rumu a pokusme se společně dobrat správných odpovědí. Novinář se sklonem k alkoholismu provozuje svou práci na ostrově s levným karibským rumem. Tady zje