Ken Kesey - Skříňka s démonem

Ken Kesey je ve své povídkové sbírce slabej jak čaj. Čaj vařenej tak, že borec ve studené vodě lehce vymáchal pytlík a bylo hotovo. Bohužel v tom nevymáchal ani čajovej pytlík, ale svůj, co si právě vytáhl z trenek. Nebo slipů. Nevím, co nosil. Mohl se o tom zmínit v některé povídce, v té záplavě blábolů by to snad působilo i jako hodnotná informace. Já to mám fakt s beatníkama těžký. Předpoklad, že se mi jejich texty budou líbit je velkej, ale pořád se někde zadrhává, až mám kolikrát dojem, že se mě ti frajeři snaží unudit k smrti kecama o ničem. Stále tak zůstávají ve skříni plné jiných předpokladů, které požírá mol a smrdí zatuchlinou. 

Nastoupil jsem do autorova květinového autobusu v domnění, že něco zažiju. Nakonec to je jako by mě Kesey pár hodin vozil po Ostravě, na Stodolní mi prodal drogy, který nešlapou a pak odjel i s mým batohem kamsi pryč. Je to takové kodrcání od ničeho nikam. Pár prchavých momentů hodných k zapamatování jsem si naštěstí našel. Třeba když parta bláznů z USA odletěla v osmašedesátým do Londýna zapařit s Johnem Lennonem a ostatními brouky. V letadle museli sežrat všechny drogy, protože si uvědomili, že jinak celní kontrolou na londýnském letišti neprojdou. To mi přišlo super. Kdyby to nebyla jen povídka, ale celá kniha, tak bych zajásal. Tady je zjevný, že ke štěstí mi stačí fakt málo. Ale Ken Kesey mi nabídl míň než málo.

Celou dobu jsem uvažoval, jestli nemám nějakou čtenářskou krizi, že to čtu tak dlouho. Ne, nemám krizi. Jen ty povídky stojí zavyliž. Tady kukačka nezakuká, Kesey mě suverénně vyhodil z kola ven a napsal knihu ne pro mě, pro čtenáře, ale pro sebe. V databázi jsem tomu dal tři hvězdy, protože jsem strašně hodnej na knížky, který zvládnu dočíst. Tady si to vyslouží arch prvotřídního LSD, který ale nemůžu najít. Halucinace se nekoná, rozejděte se, není tu nic k vidění.