Můj svět

Rozhodl jsem se, že se stanu básníkem.
Přijde mi, že je s poezií míň práce než s románem.
A tak budu básník.
Co bych pro svou lenost neudělal.
Objevil jsem volný verš.
To jsou vám kolikrát takový hovadiny, že to taky zkusím.
Nejde mi to.
Ale to skoro nikomu.
Alespoň mezi těma, který jsem čet. A já jich moc nečet.
Po chvíli vytuším, že je sice volný verš pěkná, volná škatule, mně to přijde málo.
Ne, já nebudu psát volný verš.
Budu psát smotanej verš.
Protože smotanej verš můžu psát nalitej.
A nikdo to nepozná.
Smotanej verš je můj a můžu se v něm tvářit, že přesně vím, co dělám.
Ačkoliv to nevím nikdy. 

Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jako joint po šesti pivech a třech fernetech. Smotanej jak moje hlava, když tohle všechno do sebe vpravím o půl jedné v noci.

MŮJ SVĚT

Můj svět je tvůj.
Nech si ho.
Je špinavej a prázdnej.
Jako moje tělo.

Můj svět je tvůj.
Nosí děravý ponožky.
A na nočním stolku
má pěknou detektivku.

Vezmi si ho.
Proč ho nechceš?
Zasaď si ho na zahradě.
Vyroste ti z něj malý peklo.

Peklo na zemi.
Nech si ho.
Je tvoje.
Hodí se ti k botám.