Papírová hora

Kniha o jednom z nejvýznamnějších malířů dějin umění. Paul Gauguin byl panečku umělec! Přitom takový patlanice maloval. Na první pohled mi jeho obrazy přijdou dost průměrný. Nechápu, proč patří k nejslavnějším na světě. Jenže stačí chvíle a mé oči jsou beznadějně namočeny v té záplavě barev, které na svá plátna Gauguin nanesl, až mám téměř pocit, že už se od nich nikdy neodtrhnu, mé oči se vpijí do barev, definitivně se stanou součástí obrazu, zabalím je do bublinkové fólie, dám do obálky a pošlu do Louvru. Tenhle text tak diktuji svému slepeckému papouškovi, jenž jej svým zobákem trpělivě vyťukává do klávesnice. A snad nepíše úplný kraviny, to si můžu dovolit jen já. Maugham napsal pěknou knihu, tím jsem si jist. Ale velmi záhy jsem se oprostil od představy, že píše Gauguinovy memoáry. To nejspíš ani nebylo jeho záměrem. Gauguinův život byl inspirací pro tento román. Autor ovšem změnil jména i malířův původ. Jak moc se řídil životními kroky malíře, to fakt netuším a v principu je mi t

"A Herb vždycky navrtal do melounu díru a ošoustal ho a pak donutil prťavýho Talbota, aby ho snědl." Číst Bukowskiho na veřejnosti je zvláštní. Sedím na sedadle v zadní části autobusu, kolem sedí utrmácený bytosti s unavenýma očima, což je taky to jediný, co z nich vidím, pokud zrovna nemají skloněný tváře do rozsvícený obrazovky mobilního telefonu. To pak z nich nevidím vůbec nic. Jen temena hlav. Já si v klidu čtu literaturu, tvářím se děsně chytře, nebo si to aspoň myslím, a skrze Hankova slova se mi v hlavě zjevují chlupatý kundy, obří kozy, chlápci uchlastávající se k smrti nebo týpek, co žere ošoustanej meloun plnej semena. Je to prostě zvláštní. Zatímco osoba vedle mě bezduše sjíždí prstem facebook, já se mezi řádky ohlížím, jestli mě za ty Hankovy chlípný kecy někdo neprobodává pohledem plným opovržení. Jako bych si na tom zadním sedadle honil. Přitom si jenom, kurva, čtu podělanou knížku starýho prasáka. A o čem je tahle mini kniha, co má sotva sedmdesát stran, z nic

Opět mistr Krchovský. Moje oblíbený záchodový čtení. Což nemyslím nějak pejorativně. Prostě mám jeho sbírky na stolku u záchodu a při vykonání potřeby se velmi rád bavím jeho slovy. Někdy se bavím tak královsky, že úplně zapomenu, kvůli čemu jsem na onu místnost vlastně přišel, proč tu vůbec tak dlouze trůním. Navíc je to stokrát lepší, než zbůhdarma projíždět reelsy na instáči od lidí, který vůbec neznám a ani mě nezajímají. Raději si budu číst Krchovského opilecká moudra psaná ve verších. Hned si připadám trochu chytřejší. A opilejší. Taky deprimovanější. Život stejně stojí za hovno. Na záchodě především.  Kniha je to krátká, básně úderné. A protože básničky normálně nemám rád, nemusím se k tomu příliš rozepisovat. Krchovského Dvojité dno vás pohltí a tak nezapomeňte spláchnout.

Irvine Welsh se rád opakuje, rád vykrádá sám sebe, rád háže svý pochybný moudra do pléna, rád si mastí svoje ego. Je to celkově spisovatel na hovno. Vydal sotva tři dobrý věci a žije z úspěchu Trainspottingu. Někdy mám pocit, že se prostě jen ráno vzbudí a napíše si random kapitolu o fočusu, chlastání piva a šňupání kokeše ze záchodové mísy. K tomu nějakej frajer ubodá dementa v baru, pak vojede šlapku a máme zaděláno na pětisetstránkovej román pro idioty. Irvine si to po sobě přečte, pohoní péro, shrábne balík prachů a pak si až do večera hladí plešku před zrcadlem. Už jsem zmínil, že je to můj nejoblíbenější spisovatel? Porno je příběhovým následníkem Trainspottingu. Ždímačka na prachy. Ale víš co, kámo píčo vole, já to miluju, fakt jo. Máš tam všechny svině z Trainspottingu. Kocoura Rentu, kočičáka Spuda, pantera Begbieho, kočkodana Sickboye. Mihne se i Druhá cena, June, Allison, Mike Forrester, Seeker a další. Jen Labuťák si plní sny v Thajsku, takže se nestaví ani na otočku za sta

Je to krátká cesta na Korsiku. Ani vám raději nebudu psát, jestli tam s Karlem dojedete a jestli je to vhodný společník na cesty. Dost možná totiž není Korsika pravým cílem cesty, dost možná je cílem cesty zbavení se běsů, jež zmítají životem Karla Klenotníka. Jenže těžko se útěkem zbavíte něčeho, co vězí uvnitř vaší hlavy. Zkuste to. Všechno se má zkusit. Třeba budete mít štěstí. Uzlíček nervů, Karel Klenotník, se vydal z prašiviny postkomunismu, objevovat svět. S hlavou plnou strachů a démonů, z nichž nejobludnější je Plíživá. Královna marnosti. Tuhle Plíživou nechcete nachytat ve své mysli, jak napadá vaše myšlenky, požírá je, trýzní. Z toho všeho, i jiného soudím, že Karel Klenotník byl tak trochu magor. A není divu, stvořil jej přece Filip Topol. Během čtení jsem narazil na dvě možnosti, jak se ke knize postavit. První možností je, nechat Karla Klenotníka vstoupit do vaší hlavy, aby vám do ní nalil trochu svých úzkostí. Druhou možností je, zůstat na Florenci s Karlovým bratrem a m