William S. Maugham - Poslední půlšilink

Kniha o jednom z nejvýznamnějších malířů dějin umění. Paul Gauguin byl panečku umělec! Přitom takový patlanice maloval. Na první pohled mi jeho obrazy přijdou dost průměrný. Nechápu, proč patří k nejslavnějším na světě. Jenže stačí chvíle a mé oči jsou beznadějně namočeny v té záplavě barev, které na svá plátna Gauguin nanesl, až mám téměř pocit, že už se od nich nikdy neodtrhnu, mé oči se vpijí do barev, definitivně se stanou součástí obrazu, zabalím je do bublinkové fólie, dám do obálky a pošlu do Louvru. Tenhle text tak diktuji svému slepeckému papouškovi, jenž jej svým zobákem trpělivě vyťukává do klávesnice. A snad nepíše úplný kraviny, to si můžu dovolit jen já.

Maugham napsal pěknou knihu, tím jsem si jist. Ale velmi záhy jsem se oprostil od představy, že píše Gauguinovy memoáry. To nejspíš ani nebylo jeho záměrem. Gauguinův život byl inspirací pro tento román. Autor ovšem změnil jména i malířův původ. Jak moc se řídil životními kroky malíře, to fakt netuším a v principu je mi to jedno. Paul Gauguin je v knize Charlesem Stricklandem a ten si klidně může žít vlastním životem. Opustí svou manželku a dospívající děti, opustí rodný Londýn a vydá se do Paříže, aby zde načal kariéru malíře stiženého bídou a nepochopením.

Příběh sledujeme z pohledu vypravěče, mladého spisovatele, kterého osud Charlese Stricklanda takřka pronásleduje. Dvě třetiny knihy nevypráví o slavném malíři, ale spíš o lidech, kterým za svůj život ublížil. Vykresluje je barvitě, s plnou dávkou emocí, které však nemají šanci pohnout se čtenářem, a už vůbec ne se samotným malířem, jenž je po celou dobu chladný jako led. Kniha je to zajímavá, jen mi připadá, že jsem si Gauguina a jeho obrazů moc neužil. Naštěstí není na světě jediná, která o tomto svérázovi postimpresionismu vypráví.