Papírová hora

Mistr smotanýho verše. Přeborník v literárním skluzu. Našel jsem básnický střevo. Bylo slepý. Apendix básní. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jak plakát Gagarinova bratra, pověšenej na nástěnce hned vedle jídelníčku. K obědu bude rajská. RÝMOVAT NEUMÍM Moje verše nemaj rým. S rýmou se mi blbě dejchá. Dejchám pórama. Slyším jak dejchám. Už mám svůj věk. Ale stejně to se mnou nesekne. I když celej rudnu. A kapr plove ve vaně. Neblbnu. Nerýmuju se. Ani s póvlem. Ani se samicí hrabáče. Moje jméno jde rýmovat se vším. A přitom sám rýmovat neumím. Přestanu smrkat. Začnu víc kašlat.

Je to dobrý. Jsem v tom stejně špatnej jako všichni ostatní. Na mistrovství smotanýho verše bych byl první. Protože bych tam byl sám. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jak klubová šála ve skříni po prohraným finále. SLAVNOST Začly mi růst prsa. Asi jsem přibral. Pivo už si nedám. Dobře, tak poslední. Na náměstí jsou slavnosti piva. Pořád je co slavit. Dneska pivo. Zítra víno. Kdy se slaví příležitostná soulož? A bude se taky slavit na náměstí?

Rozhodl jsem se, že se stanu básníkem. Přijde mi, že je s poezií míň práce než s románem. A tak budu básník. Co bych pro svou lenost neudělal. Objevil jsem volný verš. To jsou vám kolikrát takový hovadiny, že to taky zkusím. Nejde mi to. Ale to skoro nikomu. Alespoň mezi těma, který jsem čet. A já jich moc nečet. Po chvíli vytuším, že je sice volný verš pěkná, volná škatule, mně to přijde málo. Ne, já nebudu psát volný verš. Budu psát smotanej verš. Protože smotanej verš můžu psát nalitej. A nikdo to nepozná. Smotanej verš je můj a můžu se v něm tvářit, že přesně vím, co dělám. Ačkoliv to nevím nikdy.  Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jako joint po šesti pivech a třech fernetech. Smotanej jak moje hlava, když tohle všechno do sebe vpravím o půl jedné v noci. MŮJ SVĚT Můj svět je tvůj. Nech si ho. Je špinavej a prázdnej. Jako moje tělo. Můj svět je tvůj. Nosí děravý ponožky. A na nočním stolku má pěknou detektivku. Vezmi si ho. Proč ho nechceš? Zasaď si ho na zahradě. Vyroste t...

Neexistuje začátek. Každá historie začíná slovy "co předcházelo." Vyhnání z pekla je kniha s plamenným názvem. Kniha o útlaku, bezmoci, srovnání se s minulostí svou, svých předků a potažmo celou historií. Robert Menasse si pro své dílo zvolil neobvyklé prostředky. Takřka do jedné linie zasadil příběh židovského chlapce Maného a příběh rakouského historika Viktora. Mané je malý kluk, naivní dítě žijící v 17. století v Portugalsku, jeho rodina své židovství skrývá, ovšem jen do doby, než do malého městečka Começos vtrhne španělská inkvizice. To naopak Viktor je dospělý muž současnosti a svůj příběh v knize odšpuntuje velice svérázně. Naruší středoškolský sraz pořádaný na počest pětadvaceti let od maturity tím, že nařkne své bývalé kantory z kolaborace s nacisty. Následně stráví zbytek večera popíjením se svou školní láskou a vyprávěním o svém životě.  Takže z toho rázem máme tři dějové linie, jež nejsou odděleny kapitolami, mnohdy zcela splývají dohromady a společně tak tvoří j...

Tady nám někdo pěkně ujel na houbičkách. Překvapivě jsem to nebyl já, pravděpodobně to nebyl ani autor, zcela určitě to však byly téměř všechny postavy v knize Boletus arcanus. Tu jsem dostal darem, sám od sebe bych o knihu Miloše Urbana asi nezavadil, ale v tom je krása nečekaných darů, mé obzory budiž rozšířeny. Staré přísloví říká: "Darovanému koni na zuby nehleď." Já se tím řídit nehodlám. Když přijde na věc, tak se tomu koni klidně podívám až do žaludku. Čekal bych v něm trávu, našel jsem houby. Taky dobrý. Hlavní hrdina knihy je vášnivým houbařem. Když však jednoho květnového dne narazí na hříbek, který nezná a nezná jej ani žádný běžný atlas hub, stane se jeho vášeň posedlostí. Tenhle hříbek umí totiž s člověkem divy. Omládne, zvýší se mu sexuální potence i atraktivita, stane se téměř nesmrtelným a mnoho dalších super předností. Samozřejmě to má i svůj háček, ale o těch se zde bavit nebudeme, protože tohle není článek do časopisu Pletení a háčkování. Krátké vychutnáván...

Nezodpovědnej floutek a uťáplé, introvertní kuře. To jsou Ríša a Helenka. Dneska by Ríša kupoval trávu a koks za prachy rodičů, po večerech rapoval v parku a pochlastával u toho laciný víno. Helenka by seděla doma na instáči, koukala na seriály a dělala cosplay, nebo co já vím. Pohádka máje je klasika, pro někoho nudná, pro někoho zastaralá a pro někoho povinná, tudíž otravná. A pak jsou zde tací, kteří si i v takovém díle starém přes stovku let najdou zalíbení. Proti všem zdánlivým předpokladům jsem tím jedincem i já. Když se na to však podívám z určitého nadhledu, tak vlastně nevidím důvod, proč by se mi neměl líbit příběh o lásce. Vždyť já jsem v podstatě zkrachovalej romantik. A když se mi ten příběh odehrává téměř za barákem, tak jsem tomu prostě šanci dát musel. Už když jsem někdy v říjnu našel u babičky ve sklepě ilustrované vydání Pohádky máje z roku 1953, tak jsem věděl, co budu číst nejbližší květen. Ten nastal nyní, a tak jsem do batohu hodil svačinu, deku a Pohádku máje a v...

Horowitz je slavný spisovatel, o němž se vypráví legendy a jeho knihy jsou rozebrány okamžitě po vydání. Kdo zrovna nečte Horowitze, ten myslí na to, jak bude číst Horowitze. Jeho nová kniha je s napětím očekávána, ale nikdo neví, v jaké fázi se nachází rukopis. Spisovatele by měl trochu popohnat jeho dvorní redaktor, jenž je zároveň vypravěčem krátkého románu Matěje Dadáka. Horowitzův redaktor je docela podivný chlapík. Tlačen zaměstnavatelem je ochoten udělat opravdu hodně pro včasné dodání slíbené Horowitzovy knihy. Z neklidného čekání v kavárně naproti Horowitzově domu se brzy stane nepokryté šmírování, jež se nezaměří jen na samotného Horowitze. Z čehož jsem nabyl dojmu, že pan redaktor je tak trochu psychicky narušenej jedinec a s narůstajícím počtem přečtených stran jsem se v tom dojmu utvrzoval. Ve snaze naplnit očekávání nakladatele a čtenářů, těšících se na Horowitzův nejnovější počin, začne psát knihu za něj. Takže to rázem není obyčejnej šmírák, ale obyčejnej spisovatel. Pr...