Jack London - Tulák po hvězdách

Tulák po hvězdách

Rok vydání: 1972

Rok vydání originálu: 1915

Co bych měl psát o knize, o které bylo od svého vzniku popsáno více slov, než sama obsahuje? Holt se s tím nějak musím poprat, když jsem se rozhodl, že svůj "čtenářský deník" načnu po dočtení takové klasiky, jakou Tulák po hvězdách od Jacka Londona bezesporu je. Jack London je jedním z těch autorů, jež se svou myslí dobrodruha přelitou notnou dávkou alkoholu dokázal propsat až k nesmrtelnosti. S tím chlastem v tom není zdaleka sám, zmiňme si třeba neméně slavné Hemingwaye a Bukowského, frajery, kteří s klidným svědomím mohli tvrdit, že své legendární kusy píšou namol. Já to zkoušel, ale po nějaké chvíli se má mysl zachytí v síti otupělosti a rozepsaných pár vět textu jdou do kopru, takže mi pak zbývá už jen to pití nebo tupý spánek. Přiznávám tedy, že svým zvláštním způsobem tuto schopnost obdivuji, je však potřeba dodat, že alkoholismus není úplně dobrej koníček, protože má spoustu nevýhod. Pro mě by převládly jen nevýhody, ale tyhle legendy světové literatury v tom dokázali najít i jistou devízu. Kdo ví, jak by Jack London psal, kdyby si nepřihnul ze své oblíbené láhve whiskey (nebo pil vodku?). Ale pojďme už k té notoricky známé knize jednoho slavného notora.

Asi vás překvapím, když napíšu, že jsem tuhle věhlasnou knihu napoprvé nedočetl. Knihu jsem před lety koupil s doporučením, že jde o parádní psychedelickou jízdu, kde hrdina v myšlenkách prožívá minulé životy. To druhé se naplnilo, to první vůbec. Takže jakmile jsem za pár desítek stran pochopil, že tady nikdo nefetuje nebo aspoň nechlastá ligu, tak mě to přestalo zajímat. Byl jsem svým způsobem náročnej čtenář. A taky dost omezenej. Pamatuji si, že jsem v ten den koupil ještě knihu Bůh na tripu. Tu jsem nedočetl navzdory tomu, že se tam fetuje. Tak už si vyber, milý čtenáři. Neschopnost udržet pozornost, absence trpělivosti a snaha žít ve stylu "Live fast, die young" mě trochu bránila v čtenářském rozletu. Dneska už žiju ve stylu "Live slow, die whenever", takže mám na všechno čas. 

Můj druhý pokus dopadl o poznání lépe. Už z toho důvodu, že dopadl až na konec. Na první pohled tomu pomohla i obálka. Do rukou jsem totiž dostal starší vydání, které nevypadá tak hrozně jako to nové. Dřív jsem na to hodně dal, dneska už knihu podle obalu nesoudím, protože jsem sám stárnutím nepatrně zošklivěl. Z minulé zkušenosti jsem měl za to, že ty "snové" pasáže budou hrozně nudné a vytáhne mě z toho snad jen o trochu míň nudné vězeňské prostředí. Jak hloupý to byl předpoklad. Když v úvodní "snové" vizi Saint-Maure zapíchnul prvního Dartaňana, tak jsem spadnul do jezera čtenářského štěstí. Od té chvíle jsem se v tom jezeře topil a topil, dokud jsem neutonul. Každá epizodka z Darrellova minulého života je vlastně strašně skvělá. Nebudu je tu popisovat, protože to nemá cenu, to si prostě přečtěte. Každá z nich by fungovala jako samostatná povídka, každá by snad i zasloužila vlastní knihu. Vlastně mě bavila i všechna hrubá probuzení správcem věznice s králičím srdcem. Takže to krásně funguje pospolu, jako jeden celistvý příběh. Ačkoliv mě kolikrát napadlo, že to je povídková kniha, kde jednotlivé povídky spojuje vypravěč. Tady mě napadla analogie s Ilustrovaným mužem od Raye Bradburyho, kde to je ale poslepováno mnohem víc na sílu. Jack London to měl totiž vymakaný od začátku do konce. 

Autora podezřívám, že skrze Darrela Standinga nám nepokrytě ukazuje, že je alfa samec, vždycky jím byl a vždycky jím bude. A já to beru. Trocha staré dobré sebestřednosti někdy dělá velkého autora. Oproti leckterým nounejmům vystavujícím své ego čtenářům na odiv si to chlapík jménem Jack London může s klidem dovolit.

Závěrem bych rád doporučil tuto velice originální a zábavnou cestu vězeňským utrpením, ponižováním a hlavně lidskou fantazií. Dal bych tomu sto dnů ve svěrací kazajce z deseti.