Timothy Leary - Záblesky paměti

-

Byl to blázen tenhle pan Leary. Blázen, co si zamanul, že pomocí psychedelik změní svět. 

Jak může jeden houbičkový trip převrátit na ruby život profesora z harvardské univerzity? Evidentně hodně. Životní cesta zavedla možná největšího psychonauta 20. století do spletitých uliček, ale i do těch úplně slepých. Přes rozmluvy s Aldousem Huxleyem nebo Jackem Kerouacem, sdílení jednoho pódia s Rolling Stones, návštěvy indických klášterů, až po dlouhé soudní spory a pobyt ve vězení za trochu trávy v kapse vlastní dcery. Můžeš si být jist, že jsi šedesátá léta prožil naplno, když ti jeden večer tiskne ruku Jimi Hendrix a ptá se na názor, co asi mohou znamenat jeho bláznivé psychedelické sny. A o pár let později ti Charles Manson skrze poslíčka posílá do cely v nápravném zařízení nějaké to čtivo a sušenou smetanu do kafe.

"Fyzici, kteří použili svých znalostí o struktuře atomu ke konstrukci atomové bomby, jsou příkladem lidí, jejichž vnitřní rozvoj a růst nestačí držet krok s jejich objevy ve vnějším světě. Je velmi nebezpečné vědět více o tom, co se děje v atomu, než co se děje ve vašem vlastním mozku."

Timothy Leary chtěl proniknout hluboko do lidského mozku a pak o té kráse vyprávět světu. Chtěl ukázat lidem, že to, co mají ve svých hlavách, se při správným nasměrování dá využít k ušlechtilým činům, k lásce a společným cílům, mezi nimiž by mohl být mír a smysluplný život pro všechny. Jak utopické jsou jeho myšlenky se přesvědčil sám mnohokrát. Od začátku narážel na odpor vládních úřadů. Dát "maso bohů" každému člověku na světě, to se nehodí nikomu, kdo společnost ovládá pomocí opiátů v lékárnách a alkoholu. Líp se ovládá společnost opilá a otupělá než ta s otevřeným pomyslným třetím okem. 

Nelze souhlasit se vším, co je v knize napsáno. Leary se občas chvástá, občas jsem měl pocit, že jen svou cestu považoval za správnou. Ale je to jeho vlastní autobiografie. Tak to viděl, tak si to pamatoval a tak chtěl, aby si to pamatovali i ostatní. To mu nemůžu mít za zlé. A už vůbec ne, když jsem se pomocí jeho vzpomínek dostal na místa, kam smějí jen hrdinové velkých románů.

Komentáře

  1. Raja Luthriela22. července 2023 v 19:08

    Nikdy jsem o Timothym Learym neslyšela. A ani mě moc neláká zkoumat jeho život. Ale věřím, že pomocí psychedelik člověk opravdu může poznat sám sebe i ten bordel, co má většina lidé ve svém podvědomí. Ale člověk by se o takové experimenty asi neměl pokoušet sám na vlastní pěst, nýbrž pod dohledem zkušeného odborníka. I za tu cenu, že mu nakonec bude řečeno, že zrovna pro něj nebude tato cesta vhodná.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

James Clavell - Šógun

-
Obrázek
Pořádný špalek jsem si pro sebe nachystal na dlouhé podzimní večery. Tak pořádný, že v prvním českém vydání je rozdělen na dvě knihy, které dohromady tvoří přes dvanáct set stran. Autorem je muž slavný, muž mnoha tváří, muž, jenž má čtenáři co říct. James Clavell byl spisovatel, Brit narozen v Sydney s posléze přijatým americkým občanstvím, zemřel ve Švýcarsku. Stačí vám to? A když vám ještě napíšu, že krom románů se podílel i na filmech jako Moucha (1958) nebo Velký útěk (1963). Ještě málo? A když dodám, že v šestnácti letech narukoval do armády a za druhé světové války bojoval v Malajsii proti Japonsku, byl zajat a poté vězněn v nechvalně proslulém vězení Changi? Ten chlap byl zkrátka nezmar, jenž za sebou zanechal slušný odkaz. Nejsem však jeho životopisec, abych vám zde odvyprávěl celý jeho život a tak se pojďme podívat na jedno jeho konkrétní dílo. Clavell napsal sérii knih, která se označuje jako Asijská sága. Obsahuje celých šest knih a Šógun je chronologicky první v pořadí, pro
Další informace

Jack London - Tulák po hvězdách

-
Obrázek
Tulák po hvězdách Rok vydání: 1972 Rok vydání originálu: 1915 Co bych měl psát o knize, o které bylo od svého vzniku popsáno více slov, než sama obsahuje? Holt se s tím nějak musím poprat, když jsem se rozhodl, že svůj "čtenářský deník" načnu po dočtení takové klasiky, jakou Tulák po hvězdách od Jacka Londona bezesporu je. Jack London je jedním z těch autorů, jež se svou myslí dobrodruha přelitou notnou dávkou alkoholu dokázal propsat až k nesmrtelnosti. S tím chlastem v tom není zdaleka sám, zmiňme si třeba neméně slavné Hemingwaye a Bukowského, frajery, kteří s klidným svědomím mohli tvrdit, že své legendární kusy píšou namol. Já to zkoušel, ale po nějaké chvíli se má mysl zachytí v síti otupělosti a rozepsaných pár vět textu jdou do kopru, takže mi pak zbývá už jen to pití nebo tupý spánek. Přiznávám tedy, že svým zvláštním způsobem tuto schopnost obdivuji, je však potřeba dodat, že alkoholismus není úplně dobrej koníček, protože má spoustu nevýhod. Pro mě by převládly jen
Další informace

Thomas Mann - Smrt v Benátkách

-
Obrázek
Smrt v Benátkách Rok vydání: 1973 Rok vydání originálu: 1912 Mám tady jednu lehce znepokojivou novelu významného muže německé literatury. Je tak znepokojivá, že bych ji nedoporučoval homofobům a otcům čtrnáctiletých chlapců - těm především. Pokud teda nechcete vidět v každém postarším pánovi potenciálního chlípníka, co na každém kroku sleduje vaše dítě. Tímto úvodem jsem částečně vyzradil hlavní šokující věc celého článku. Ne však samotného příběhu, který v sobě ukrývá poněkud jiný smysl a překvapení. Letos je to již třetí kniha, která se mi od Thomase Manna dostala do rukou. Je suverénně nejkratší, což mi ale v letním parnu spíš vyhovuje. Prve jsem četl Zpověď hochštaplera Felixe Krulla, tedy autorovu poslední knihu, a posléze jsem urputně bojoval s tuze náročným Doktorem Faustusem. Přijde mi, že Mann klade na čtenáře jisté nároky, které se silně projeví v delším formátu a i proto mě jeho tvorba nevysvětlitelně přitahuje. Jeho knihu nedočítám s pocitem "páni, to bylo úžasný"
Další informace