Vasil Bykav - Kruhljanský most/Jeho prapor

Kruhljanský most / Jeho prapor

Rok vydání: 1987

Rok vydání originálu: 1977 (Kruhljanský most - 1968, Jeho prapor - 1975)

Dnes si dáme něco, co jste určitě nečetli. Proč taky? Kniha běloruského autora, který jako bývalý sovětský voják píše samozřejmě o zážitcích z velké vlastenecké vojny. Takových knih jsou plný sklepy a půdy našich babiček, sběrny papíru a police s nápisem "k rozebrání zdarma". To dneska už nikdo nečte. No, někdo se přece jen našel. Vasil Bykav byl hrdý Bělorus, vlastenec, válečný veterán a taky disident Lukašenkova režimu. Ze soukromých důvodů mě na tom zaujalo to Bělorusko, takže když jsem pár jeho knih objevil, odložil jsem si je na "někdy možná". A to "někdy možná" přišlo nedávno, když jsem chtěl přečíst něco z války, jen aby to nebylo Komu zvoní hrana, kterou odkládám už léta. Vylučovací metodou jsem si zvolil knihu obsahující dvě novely - Kruhljanský most a Jeho prapor.

Válečná literatura je mým oblíbeným čtivem a jistě v tom nejsem sám. Druhá světová válka v dnešním čtenářstvu stále rezonuje. Máme tu nesmrtelné klasiky, které se budou číst donekonečna. Vycházejí však i nové knihy od mladých autorů a i když na ně leckdy nahlížím trochu skepticky, svůj smysl mají. Dobrý autor nemusí danou dobu zažít, aby z ní napsal dobrý román. Jak by pak vznikaly skvělé knihy ze středověku nebo starověku. Sakra, Eduard Štorch asi taky v pravěku nežil a stejně napsal Osadu havranů. Chci tím říct, že autor nepocházející z daného období tomu může dát trochu jiný nadhled, šťávu, kterou z tématu nevymáčkli ti staří, pro něž druhá světová byla realita. Samozřejmě taky z toho může vzejít slátanina a děsný průser, to už je ale riziko povolání. Každému bylo shůry dáno trošku jinak.

Přesto pro mě jako čtenáře hodně znamenají výpovědi autorů, již tu dobu zažili. Muži, kteří smrděli v zákopech, schovávali se v horách, pilotovali stíhačky a házeli granáty na nepřítele. Pak to všechno a ještě víc přežili, sedli za stůl a ze všech těch zážitků, pocitů a smutků se vypsali. To vědomí, že čtete slova očitého svědka, tomu dodá správnou příchuť, kus autentična, kterým se dá zakrýt i různé nedostatky v psaném projevu či fantazii. A ta příchuť, kus autentična, v Bykavových textech nechybí. 

Kruhljanský most pojednává o skupině partyzánů operujících v roce 1942 uprostřed území okupovaném Němci, v dnešním Bělorusku východně od Minsku. Krátký příběh, který nám ukáže úskalí válečného záškodnictví a různé nátury, jež se v partyzánských skupinách mnohdy pohybovaly. Ale v zásadě nic, co by člověka nadchlo. Dal bych tomu dvě Stalinovy slzy z pěti.

Jeho prapor, to už je jiná básnička, tedy vlastně novela. Zaháníme nácky ze Sovětského svazu a sledujeme při tom strasti, obavy a překážky, které trápí velitele pluku Vološina. Klacky pod nohy mu totiž nehází jen Němci, ale taky velení praporu, které představuje jeden megadebil. Najde se však čas na vtípek, klasický nedostatek munice, hrdinství, válečný mumraj, chaos, psí lásku a taky trochu toho válečného existencionalismu. To vše bez na sílu naroubovaných ideologických žvástů, které Vasil Bykav zjevně neměl zapotřebí. Příběhu dominuje zejména lidskost, což evidentně i celé Bykavově tvorbě. Jeho praporu dávám pět cípů rudé hvězdy z pěti.