Alan Williams - Berijovy deníky

Berijovy deníky

Rok vydání: 1999

Rok vydání originálu: 1973

Poněkud kontroverzní knihou jsou tyhle Berijovy deníky. Napsal ji totiž britský autor v dobách studené války o muži číslo dvě ve Stalinově SSSR. Tedy nenapsal ji konrétně o něm, napsal ji o jeho údajném deníku. Z přebalu, částečně i z anotace, bych měl dojem, že mě čeká fundované dílo literatury faktu, což vám potvrdí i profil knihy na obou českých bibliografických databázích. Chyba lávky milý čtenáři, máme před sebou totiž pouhou fikci z historie více či méně vycházející. A jelikož jde o dílo psané ze západu, tak na ty sověty pěkně pliveme, což se vlastně není čemu divit.

Vysvětlili jsme si tedy, že máme v rukou román a tak se podle toho k němu budeme chovat. Čert vem historické nepřesnosti, na nějaké historiky či dokonce kremlology (výraz jak z cukrárny) si hrát nemusíme. Co nás tedy čeká? Sledujeme práci dvou novinářů, kteří spolu žijí v západoněmeckém bytě a píší pro Svobodnou Evropu. Jedním z nich je Thomas, britský občan, jenž nám sděluje své pocity skrze své zápisky. Druhým je Boris, ruský občan, jenž neustále něco pije a žere. Takže tenhle britský citlivka a ruský ožrala přijdou na nápad, jak si vydělat tři miliony dolarů. Boris toho ví spoustu o sovětských praktikách a politice, Thomas toho ví spoustu o erotice. Což je opravdu dobrý předpoklad pro Berijův deník, Berija byl totiž sovětský elitní pohlavár a zároveň prvotřídní zvrhlík. Oba pánové tedy zamávají Svobodné Evropě, dají vale západnímu Německu, odjedou na letní sídlo do Itálie, napíšou spolu Berijův deník, nechají si ho přeložit Gruzínkou do Berijovy mateřštiny, s Maďarem podepíšou prohlášení, že deník vyvezl ze Sovětského svazu a nakonec ho prodají americkému nakladatelství. Tak nějak ve zkratce celý geniální plán. Jako každý geniální plán má i tenhle jisté háčky, ale k těm později. Teď si dáme malé historické okénko, ať se dostaneme do obrazu. Komu je historie ukradená, budiž odsouzen ji znovu prožít a zároveň může směle přeskočit celý následující odstavec.

Nebudu zabrušovat do historických podrobností, jen se trochu zorientujme v dění. Nácházíme se zhruba uprostřed 70. let minulého století. Možná někde bylo i přesné datum, ale to je teď jedno, často se zmiňují sovětská vojska v Československu po roce 1968. Takže stačí vědět, že to je pár let po okupaci. Jak už jsem psal nahoře, máme studenou válku, Brežněva, Nixona, svět plný agentů CIA a KGB. A do takového světa najednou přiletí deník chlápka, co je už přes dvacet let po smrti. Problém je, že to není jen tak ledajaký chlápek. Lavrentij Berija má na svědomí spoustu svinstva, krom katyňského masakru taky řídil většinu gulagů, byl náčelníkem státní policie, úspěšně dohlížel na projekt sovětské jaderné pumy a za války jej Stalin představil Rooseveltovi jako "našeho Himmlera". Pěknej výčet sviňáren, co? Jo a v soukromí si potrpěl na mladý holky, který zastrašoval, nechával vraždit, posílal do gulagů a s velkou chutí šoustal. Opravdu velkej sympaťák tenhle Lavruša. Skončil tak, že po Stalinově smrti v roce 1953 byl téhož roku popraven. No a protože hodně věděl na sovětské vedení v těch sedmdesátkách, tak se SSSR moc nehodilo, když se do rukou západního nakladatelství dostal jeho deník. Vše je vám jasno? Ještě to čtete? Tak konec historického okénka a jdeme na samotný příběh.

Jak už jsme si zmínili, Boris a Thomas píšou ten proklatej deník. Boris píše politický pasáže, Thomas píše čuňačinky. Boris je alkoholik a Thomas se podezřele často lituje, že ze zdravotních důvodů nemůže pít. Když to jednou udělá a vyleje se jak svazačka na výročním sjezdu KSČ, tak má snad dvoutýdenní kocovinu, ve které se mu utopí pochybnosti o Borisově plánu kompromitovat současné sovětské pohlaváry. Což vážně není dobrej nápad, tihle lidi jdou totiž přes mrtvoly. Nakonec se tedy nechá natlačit do situace, kterou předvídal jako tu možnou nejhorší. Ten chlast je ale děvka. Občasné neshody tedy zapili, deník dokončili a pak oba šoustají překladatelku. Už začínám být zbytečně dlouhej, tak jsem vám to trochu zkrátil, nemáte zač.

Politický thriller, který se tváří jako od Forsytha, ale Forsyth to není, jasný pane. Při čtení jsem se bavil, ale k dokonalosti tomu něco chybělo, třeba vypointovanej závěr. Člověk by řekl, že příběh plný agentů, intrik a nebezpečí bude gradovat a ačkoliv se autor snažil rozjet nějaký to napětí, tak se mu to moc nedařilo. Ono taky když místo vykreslení závěrečné scény popisujete sopku na ostrově u Madagaskaru, tak napětí moc nevybudujete. To je trochu škoda, protože potenciál tam byl. Z toho důvodu tedy v celkovém hodnocení ubírám Leninovu pleš, Stalinův knírek a Trockého řečnické charisma, takže ti tam toho už moc nezbylo, Vojtěchu Filipe.