Ambroise Vollard - Vzpomínky obchodníka s obrazy

Vzpomínky obchodníka s obrazy

Rok vydání: 1959

Rok vydání originálu: 1936

Imprese, východ slunce. Jeden z nejslavnějších obrazů v dějinách malířství. Ten Monetův tajuplný výjev probouzejícího se přístavu Le Havre dal název směru, jenž byl dlouho odmítán kritiky i veřejností. Mnozí z čelních představitelů umírali v chudobě a nepochopení, aby jejich díla nakonec byla oslavována po celém světě a prodávala se za částky pohybující se v milionech. Jeden člověk byl součástí té úchvatné doby v Paříži na konci 19. století, jeden člověk dopomohl impresionistům k nehynoucí slávě, aniž by namaloval jediný slavný obraz. Ten člověk ani nepotřeboval umět malovat, on totiž uměl velmi dobře obchodovat a tak spoustu těch úchvatných pláten držel v ruce, naceňoval, často i vlastnil. Degas, Renoir, Cézanne, van Gogh, Manet, Picasso, Monet či Gauguin. Většinu z nich osobně znal a všechny je prodával muž, který napsal Vzpomínky obchodníka s obrazy. Jeho jméno je Ambroise Vollard a jeho jsou vzpomínky otisknuté v této knize.

Mé první zcela vědomé setkání s impresionismem bylo v knize Žízeň po životě, která nepojednává o nikom jiném než o čelním představiteli tohoto směru Vincentu van Goghovi. Během čtení jsem si vyhledával malíře, které van Gogh potkával a v tom definitivně vykvetl můj obdiv k impresionismu. Shodou okolností jsem se tou dobou dostal k několika knihám o slavných malířích, které jsem okamžitě zařadil do své knihovny, tu teď zdobí biografie Cézanneho, Seurata, Maneta nebo Toulouse-Lautreca. A určitě se zde časem objeví text o jedné z těchto knih.

Vollard sice není úplně špatný vypravěč, ale není to romanopisec. Nečekejme rozvleklé románové zpracování jeho pamětí. Prvních pár stran šel příběhem logicky a postupně, snaže se držet linii, jakmile se však ve vzpomínkách poprvé ocitnul v Paříži, už létal od malíře k malíři, dával do placu vtipné historky svých přátel i náhodných známých. Autor tedy vypráví a vypráví, jak jen ho napadne. Je to jako byste si ráno sedli ke starému člověku na lavičku a on vám do hluboké noci vyprávěl o svém životě. Nakonec v tom však nějakou posloupnost najdete, v některých kapitolách mluví čistě o impresionismu, v jiných třeba o sochařství a grafikách. Nezapomene samozřejmě ani na svou nakladatelskou a spisovatelskou činnost. Byl to muž mnoha zájmů, takže se jich logicky snaží ve své knize obsáhnout co nejvíc.

Často jsem se nahlas zasmál některé z historek, Vollard je popisuje s lehkostí a přirozeným citem pro vtip. Různé vrtochy i podivnosti byly součástí osobností slavných malířů. Například Edgar Degas, autor úžasných obrazů s baletkami, či neméně slavného výjevu Absinth, měl spoustu zvláštností, jednou z nich bylo, že jej vyloženě urážely květiny na stole, byl schopen rozhořčeně odejít z večírku, když spatřil obyčejnou vázu s květy uprostřed stolu. Vollard vypráví i o komplikovaných vztazích, které mezi některými malíři panovaly. Renoir s Degasem se často popichovali, vzájemně si darovali obrazy a pak při vzplanutí neshod se jali je trhat na kusy. Manet zase o Cézannovi mluvil jako o zedníkovi, co maluje zednickou lžící. Renoira považoval za dobráka, který do malířství zabloudil. Jediného, koho dokázal uznat byl Monet. Jednou se Monet a Renoir sešli u rodiny Maneta a rozhodli se jim namalovat rodinný portrét. V jednu chvíli si prý Manet vzal Moneta stranou a pověděl mu: "Vy jste tak důvěrně známý s Renoirem, Monete, měl byste mu říci, aby se dal na jiné povolání. Vidíte přece, že malování mu nesedí!" Hergot, co bych dal za to, aby mně nějaká činnost tak naseděla, jako Renoirovi malování.

Pokud vás zajímá Francie na přelomu 19. a 20 století, pokud vás zajímají malíři a jiní umělci té doby, rozhodně neuděláte chybu, když po knize sáhnete. Staré vydání, které vlastním, obsahuje velkou spoustu maleb a fotografií, takže člověk si vyprávěné historky zařadí ke konkrétním věcem či tvářím. Nemusel jsem tak neustále na mobilu ladit wikiart, abych si zobrazil zrovna zmiňované obrazy, což potěší. Pasáže o malířích a handlování s obrazy mě bavily moc, když se však kniha začala překlápět ke svému konci, měl Vollard tendenci vyprávět výhradně o sobě a své činnosti, což mě bavilo méně. Ale to autorovi nemůžu vyčítat. Když někdo píše o sobě knihu, tak mám předpokládat, že bude psát zejména o sobě, to dá rozum. Přesto musím knize v celkovém hodnocení uříznout jedno ucho, zabalit do kapesníku a věnovat ho prostitutce Rachel. A mezi hluchými staniž se jednouchý král.