Arkadij Strugackij a Boris Strugackij - Planeta nachových mračen

 

Planeta nachových mračen

Rok vydání: 1962

Rok vydání originálu: 1959

Je to zvláštní, ale ještě se zde neobjevilo žádné sci-fi. Přitom se považuji za fanouška, ač poněkud střízlivého. To v mém vnímání světa znamená, že nehltám všechno. Star Wars jsem viděl jen asi dvě epizody a ani nevyhledávám každý film, co zrovna vyjde. Ale docela dost jsem toho přečetl. Minimálně většinu těch základních sci-fi románů už za sebou mám a na další se určitě chystám. No a nedávno jsem objevil prvotinu legendárních bratrů Strugackých s názvem Planeta nachových mračen, zařadil jsem si ji vedle gramofonu, kam odkládám knihy, které se v dohledné době chystám číst, a tam čekala na svou chvíli. Arkadij a Boris Strugačtí jsou autoři jednoho z mých vůbec nejoblíbenějších sci-fi příběhů Piknik u cesty, geniálního díla, ze kterého si režisér Tarkovskij vypůjčil Zónu a stvořil film Stalker. O tom všem se tady určitě objeví nějaký zamilovaný text, ale vraťme se k Planetě nachových mračen, o kterou tu jde teď především.

Na úvod si přiznejme, že je prvotina z knihy cítit. To, co charakterizuje dílo bratrů Strugackých se zde teprve rodí, ten specifický styl, kterým se v budoucnu budou prezentovat, ještě není zcela patrný. Ale náznaky tam jsou a díky za ně. Jedním z těch náznaků může být i tíživá atmosféra, která na člověka po určité době čtení dolehne. Tady vám ještě nepodlomí nohy, ale už vám naznačí, jaké síly bude schopno autorské duo rozpoutat v pozdějším díle. 

Knize je leckdy vyčítáno, že jde o propagandistickou sci-fi. Příběh je zasazen do ne příliš vzdálené budoucnosti, žijeme na planetě Zemi, kde panuje slovy jedné z postav "komunistické soužití národů". Občas se tohle politické zřízení vychvaluje, ale já to většinou ignoroval, takže mi ani nepřišlo, že by se to stávalo nějak často. Je to prostě kniha poplatná době a politickému zřízení, ve kterém vznikla. Nenašel jsem nic, co by úplně překáželo příběhu a o ten by mělo jít především. Autoři nastavili nějaká pravidla hry a podle těch se hraje, holt byla do vesmíru vystřelena parta komoušů. Musím s tím mít automaticky nějakej problém? Nemyslím si. Z dnešního pohledu to tedy beru spíš jako sci-fi z alternativní budoucnosti. Sovětský svaz pořád existuje, člověk okupuje Mars a na Venuši je dýchatelná atmosféra. Ok, tak zní pravidla hry, pokud na ně odmítám přistoupit, tak nemá cenu číst dál.

Sci-fi má oproti jiným žánrům nevýhodu, že spousta příběhů stárne. Dnes už dobře víme, že na Marsu nerostou "koberce oranžových trav se zelenými květy". I když chápu, že se může najít člověk, který by tomu mohl věřit. Naše planeta je přece jenom pořád ještě placatá a očkování způsobuje autismus. A ty údajně autentické fotografie z povrchu Marsu jsou podezřelé, vždycky je na nich totiž pustina, nějaký šutry a vozítko vzdáleně připomínající robota z filmu Číslo 5 žije. To je přece divný.

Zatím tady jen žvaním a ještě jsem vám ani nepopsal, o co v knize vlastně jde. Poletíme na Venuši! Příběh je rozdělen na tři části. Příprava odletu na Venuši, cesta na Venuši a pobyt na druhé planetě nejbližší slunci, tedy Venuši. První dvě části jsem nějak prošel bez většího zájmu, ale ve chvíli, kdy jsem v planetoletu přistál na povrchu Venuše, začal jsem se bavit. Pár chvil jsem věnoval soustředěnému hloubání, jak vlastně vypadá často zmiňovaná nachová barva. Moje představa o barvách je trochu specifická. To jsem zjistil, když mi žena vysvětlila, že máme už léta růžový přehoz přes postel. Já přitom žil v domnění, že je béžovej. Pak aby se v tom člověk vyznal. V mém světě je tedy nachová jednoduše taková trochu jiná fialová. 

Astronauti mají jisté úkoly, které se se stranickou svědomitostí jali plnit, brzy se však začne ukazovat, jak moc je Venuše vlastně nehostinná planeta, sic oplývající nerostným bohatstvím, ale také skrývající nebezpečné živly, které se občas probouzejí. Autoři nám mnohdy nic nevysvětlují, čímž se zřejmě snaží budovat napětí. Na mě to docela fungovalo, ale věřím, že jiní čtenáři docela prskali. Úplně nepotřebuji, aby mě autor vedl za ruku a na každém kroku vysvětloval příčiny a následky děje. Určitá nevědomost má svoje kouzlo a dává to prostor vlastním domněnkám a fantazii.

Ačkoliv mě kniha bavila, tak ji s klidným svědomím můžete vynechat. Nic objevného se v ní neskrývá. Je to takové docela naivní béčko pro fanoušky žánru a Strugackých, náhodný čtenář by z knihy asi moc neměl. Pokud se vám vyloženě neválí doma nebo nejste připoutáni na lůžko, tak běžte raději škrábat brambory a zapíjet to vodkou, v knihách si najdete určitě lepší cesty do vesmíru, soudruzi kosmonauti.