Bulwer Lytton - Poslední dny Pompejí

Poslední dny Pompejí

Rok vydání: 1973

Rok vydání originálu: 1834

Autor vystupující pod pseudonymem Bulwer Lytton je docela pozoruhodnou postavou. Na jeho jméno jsem náhodou narazil v knize Dějiny magie. Zde byl zmíněn jistý francouzský okultista Eliphas Lévi, jenž při návštěvě Anglie bydlel u pana Lyttona a posléze byl velmi ovlivněn rosekruciánským řádem, kterým se Lytton zabýval. Nebudu vám zde vypisovat autorův životopis, ale pro zajímavost se patří sdělit, že Bulwer Lytton byl politikem a spisovatelem okultních románů. Spousta z nich se dá sehnat v češtině. Nečetl jsem, nemám názor. Ovšem během čtení již zmíněných Dějin magie mi došlo, že jednu knihu od Lyttona mám doma. Tou je právě dílo Poslední dny Pompejí, do kterého jsem se před pár dny rozhodnul nahlédnout. 

Před sebou máme historický román. A ačkoliv nějaké čáry se tu objeví, okultismus nečekejte. Pochopil jsem, že autor byl na výletě v Pompejích, procházel se po troskách starověkého města a při pohledu na určité stavby či zkamenělé postavy se mu v hlavě rozvíjel příběh jejich posledních dnů. Ocitáme se tedy v prvním století našeho letopočtu na území starověké římské říše. To není úplně období, ve kterém bych se nějak zvlášť vyznal a tak jsem prvních několik stran bloumal a snažil se zorientovat v pro mě trochu zmateném prostoru plném lidí, jež by Asterix s Obelixem naházeli na hromadu a své povedené dílo šli oslavit spořádáním několika divočáků. Naštěstí mi autor dal prostor k zorientování a po nějakém čase jsem se do příběhu dostal. Takže to kupodivu šlo i bez barevných postaviček zarámovaných v komiksových oknech. V tom však nastalo mírné rozčarování. Uvědomil jsem si, že mě zase napálila moje vlastní domýšlivost. Nečekal mě totiž poslední den Pompejí, ale poslední dny. V tom je velký rozdíl, jak mi posléze začalo docházet.

Kniha v sobě ukrývá hlavně a především romantický příběh s komplikovanou zápletkou, za kterou by se nestyděla ani kdejaká brazilská telenovela. Takže sledujeme řeckého José Armanda, jenž se zamiluje do krásné kréťanky, které budeme říkat třeba Natalie Oreiro. Problém nastává ve chvíli, kdy se dívčin poručník rozhodne, že se holka, kterou vychovával, stane jeho manželkou. Navíc ten poručník je bohatý Egypťan ovládající magická kouzla a je to pěkně lstivej parchant. Do toho tu máme bratra Natalie Oreiro, jenž je rozčarován ze svého pohanství a konvertuje ke křesťanství. Pak jistou Julii, zamilovanou do Josého Armanda, která své neštěstí v lásce chce změnit nápojem lásky. No prostě místo přírodní katastrofy se schyluje ke katastrofě milostné. A to jsem se ještě nezmínil o krásné slepé otrokyni, u které jsem doufal, že se vykašle na neopětované city k José Armandovi a rozjede nějaký holčičí hrátky z ostrova Lesbos. Ale to se asi v knihách v 19. století moc nenosilo.

Intriky, nějaká ta vražda, zamilované řečnění. Vyvolávání bohů, z nichž nejoblíbenější byl nepochybně velký Bacchus, bůh vína a nespoutaného veselí. Takovej Charlie Sheen té doby. Taky sledujeme nenápadný vzestup sekty nazarénů, dnes známé jako křesťanství. A ještě jedno malé zemětřesení, ale jinak nic. Tam, kde by Michael Bay použil masivní výbuch, dal Bulwer Lytton výbuch vášní. V hlavě se mi míchal pocit rozčarování a cítil jsem se podveden, jako když si z videopůjčovny nesete film Sopka a čekáte, jak se Tommy Lee Jones vypořádá s horoucím peklem a místo toho vám z kazety hraje stopadesátej díl Esmeraldy. Více katastrofické zkázy se dočkáte při pohledu na obraz ruského malíře Karla Brjullova pojmenovaný Poslední den Pompejí. Za to samozřejmě nemůžu vinit autora, měl jsem být při výběru knihy pozornější. Nelze mu však upřít, že nakonec nějaký ten chaos po výbuchu nastane, ale je ho na můj vkus pramálo. 

Sopka zúčtovala s hříšným městem a podobné zúčtování teď možná čeká Lyttonovu knihu. Nehodlám dštít síru na autora, napsal to vlastně docela hezky a nemůže za to, že oddalovaná ejakulace dneska není moc populární. Dnes je doba rychlá a tak není čas se zabývat milostnou etudou José Armanda, když sopka chystá párty pro všechny. Jenže v 19. století bylo všechno jinak. Helenka Vondráčková byla ještě fresh baba a Franz Ferdinad ještě na kule v Sarajevu nemyslel, protože zatím v poklidu plaval v kulích svého otce. Celkové hodnocení vymýšlím už třetí den a nepřišel jsem na nic vtipnýho ani chytrýho. Jelikož se mi k tomu nechce psát ani nic blbýho, tak nenapíšu nic, což ve výsledku mluví za vše.