Thomas Mann - Smrt v Benátkách

Smrt v Benátkách

Rok vydání: 1973

Rok vydání originálu: 1912

Mám tady jednu lehce znepokojivou novelu významného muže německé literatury. Je tak znepokojivá, že bych ji nedoporučoval homofobům a otcům čtrnáctiletých chlapců - těm především. Pokud teda nechcete vidět v každém postarším pánovi potenciálního chlípníka, co na každém kroku sleduje vaše dítě. Tímto úvodem jsem částečně vyzradil hlavní šokující věc celého článku. Ne však samotného příběhu, který v sobě ukrývá poněkud jiný smysl a překvapení.

Letos je to již třetí kniha, která se mi od Thomase Manna dostala do rukou. Je suverénně nejkratší, což mi ale v letním parnu spíš vyhovuje. Prve jsem četl Zpověď hochštaplera Felixe Krulla, tedy autorovu poslední knihu, a posléze jsem urputně bojoval s tuze náročným Doktorem Faustusem. Přijde mi, že Mann klade na čtenáře jisté nároky, které se silně projeví v delším formátu a i proto mě jeho tvorba nevysvětlitelně přitahuje. Jeho knihu nedočítám s pocitem "páni, to bylo úžasný", ale spíš mě během čtení nutí k přemýšlení, vytahuje na povrch určité otázky, které klidně zarezonují i v našem dnešním světě, zhruba sto let vzdáleném světu Thomase Manna.

Náhoda tomu chtěla, že jsem se dostal k maličké knížečce Smrt v Benátkách. Po předešlých zkušenostech s autorem jsem vůbec neváhal a uzmul ji do své skromné knihovny. Přebal je minimalistický, ostatně jako celý formát knihy, ale po jeho sundání se nám zjeví takový malý vtípek v podobě rozkošné lebky. Taková blbost, která potěší. Ačkoliv jsem na knihu narazil jako slepej do vrat, tak jsem do jejího čtení nešel vyloženě naslepo. Poctivě jsem si přečetl anotaci na netu, což dělám vždy. Kniha totiž není řidič autobusu, se kterým automaticky jedete bez většího přemýšlení, protože je většinou jedno, kdo ten autobus řídí. Kniha je spíš holka na baru, kterou si obhlídnete, prohodíte pár slov a až pak s ní třeba strávíte noc.

Teď už ale k samotnému příběhu, který se točí kolem fiktivního spisovatele Aschenbacha, jenž se během pár stran rozhodne opustit všednost svých dní v Německu a rozjede se na čtyři týdny do slavných Benátek. Žádná road story se však nekoná, známý spisovatel během cesty vlakem a lodí jen soudí lidi a hojně filozofuje. Po ubytování v hotelu na pláži mu však zrak spočine na čtrnáctiletém chlapci obklopeném svými staršími sestrami. Vášnivý popis chlapce a následné připodobnění k řeckému bohu lásky Erósovi mi značně zavanuly kriminálem. Jasně, z anotace jsem měl vytušit do čeho jdu. Ale když mi došlo, že mě čeká trochu homo a taky trochu pedo zážitek, tak se mi sevřelo hrdlo. Žít pan Adršpach dneska, tak o něm Vít Klusák točí dokumenty. Poněvadž s každou další stranou jsem úplně cítil, jak mu pod přísným německých nosem roste pedoknírek.

Naštěstí čtenáři postupem času začne docházet, že tady nejde jen o pedofilní dovolenou strejdy úchyla. V jednání hlavní postavy je vidět určitý sklon k sebedestrukci a postupné zkáze, ke které neochvějně směřuje. Autor nás myšlenkovými pochody, filozofováním o kráse, lásce a Benátkách připravuje na něco víc než jen platonické city staršího muže k mladému chlapci. V jednom momentě pod sebou Aschenbach vlastně sám podřeže větev. Ale víc nehodlám prozrazovat, už tak jsem toho vykecal až až.

Novela se mi v konečném zúčtování líbila, nevadila mi absence tahu na bránu (v případě vztahu spisovatele a chlapce to kvituji), takže bych tomu dal cenu Bohumila Kulínského za mimořádný přínos do světové četby pro starý perverzáky.