Arkadij Strugackij a Boris Strugackij - Ďábel mezi lidmi

Já vím, že pár týdnů zpátky tady bratři Strugačtí byli, nebojte, budou tu brzy zase. Tohle autorské duo mě totiž baví. Stylem vyprávění, ale zejména tematikou, kterou si ve svých dílech volí. Kdyby měli Strugačtí kapelu, tak by hráli metal. Hodně hlasitej a hodně pomalej. Do sluchátek jsem tedy naladil Electric Wizard a nebojácně skočil do chřtánu pekelné výhně o pětistech stranách. Kniha obsahuje tři samostatné příběhy. Novelu Ďábel mezi lidmi, stejně tak povídku Detaily ze života Nikity Voroncova, napsal Arkadij pod pseudonymem S. Jaroslavcev. Hledání úradku napsal Boris a vydal pod pseudonymem S. Vitickij. Tolik nezbytné formality a pojďme se na to dílo satanovo podívat pěkně zblízka.

Ďábel podle Strugackých není vybájená postava z pekla, rohatý satanáš s kopytem místo nohy. Ďábel se ukrývá v samotných lidech, tak tedy ďábel je člověk. V titulní novele Ďábel mezi lidmi jej ztělesňuje muž od dětství stíhán utrpením. Život si na něj nachystal peklo na Zemi, přesněji peklo v Sovětském svazu. Nevím, jestli jsem to pochytil správně, ale po účasti na odklízení trosek, které vznikly v důsledku jaderné havárie, získal tenhle ruskej Vasil (v novele má spíš typicky severokorejské jméno Kim, tak jsem si ho mírně poruštil) určité superschopnosti. Například přišel o všechny vlasy a veškeré ochlupení. Přišel o oko a nějakej prst na ruce, ale to asi už před tou havárií. Kniha je to dlouhá a tahle novela byla první v pořadí, což je těžko slučitelné s mou krátkou pamětí a bouřlivým pracovním životem, který jsem v době čtení prožíval. Tak milý čtenáři ignoruj občasné nepřesnosti. Úplně z vody totiž nevařím, nějaký kosti a kořenová zelenina se mi v hlavě udržely, abych z nich mohl uvařit aspoň průměrně silnej vývar. 

Ale zpět k tomu ruskému Aleši Brichtovi, jenž sice ztratil vlasy, ale neztratil soudnost, aby šel zpívat státní hymnu do volebního štábu SPD. Co naopak získal, je schopnost zabít člověka myšlenkou. Stačí lehké rozčílení, nervové vypětí a lidi se kácí na zem jak podťaté jedle. A tak sledujeme, jak lidi umírají, narůstá strach z Aleše (tedy Vasila, vlastně Kima) a nakonec to nějak dopadne. Protože ono to vždycky nějak dopadne, o tom by měly příběhy být, že nějak dopadnou. Tak snad vám tenhle vývar chutnal, vařil jsem ho podle receptu Jirky Babici - když si nepamatuješ příběh, tak tam nedávej nic!

Román Hledání úradku je o hledání úradku. Ale co to ten úradek je, strejdo chytrej? Úradek není nějaký nevzhledný výčnělek na tváři fousaté domovnice, smysl samotného slova není tak konkrétní. V tomto románu jde spíše o nějaký Boží záměr a zhruba vše, co si pod tímto pojmem můžeme představit. Hledání úradku je tedy o hledání jakého si Božího záměru. Bingo! Strejda chytrej vám vždycky všechno rád vysvětlí, od toho tady je. Prvních asi sto stran jsem měl však dojem, že nejde o hledání úradku, ale o hledání smyslu, protože jsem dlouho nemohl přijít na to, co se to tady vlastně sakra děje a jakej to má celý smysl. Můžu si za to trochu sám, protože jsem čtení prokládal alkoholickou vsuvkou s kolegama v práci, jednomu z nichž se totiž narodil malej člověk, ale Boris Strugackij mi to svým osobitým stylem taky příliš neusnadňoval. Tím se snažím naznačit, že vypínat mozek při čtení Strugackých se nevyplácí, protože z toho čtení moc mít nebudete. Ono se celkově nevyplácí vypínat mozek a už vůbec ne alkoholem, ale co já vám tady budu kázat vodu, když jdu večer na pivo.

Abych to zkrátil a něco k tomuhle románu taky navařil, je třeba zmínit, že tady budou lidi taky umírat. Ďábel totiž fakt není mistr rohatý z Rohatce, ďábel je člověk. Alespoň se většinu času zdá, že je člověk, i když tenhle Stanislav, jenž vystupuje jako člověk a přitom je ďábel, možná tak úplně člověk není. On totiž vlastně není ani ďábel. Měl jsem z toho pěkně zamotanou hlavu, protože Standu si zjevně zvolila jakási vyšší entita a vyměřila mu dost nejasnej úradek. Ten chlap nemůže sejít z životní cesty, nemůže jen tak zemřít, ani když se ho někdo snaží zabít. Ti, co mu jen trochu komplikují život, umírají s mozkovým smoothiem v hlavě, což se nestává jen jeho nepřátelům, ale i jeho blízkým. Úradek je dost nekompromisní. Chvílema je to vážně psycho s nejasným výsledkem a tak kolem Stanislava umírají lidi, aniž by tušil, že za jejich smrt může on. Začne si toho všímat tajná služba a jistý agent ze sekce paranormálních jevů rozjede vyšetřování. Román je rozdělen na čtyři části, každá je vyprávěná nějak jinak a dohromady z toho vznikl zvláštní buřtguláš. Jíte ho, chutná vám, jen tam místo brambor a buřtů plave něco jinýho a vy raději rychle koušete a snažíte se nepřemýšlet, z čeho to ten tlustej kuchař s mastným ksichtem vařil. Poslední část příběhu moje slova o buřtguláši zcela potvrzuje, protože to do něj někdo snad hodil i houby, ale rozhodně ne ty, z kterých ti pak v dětství babička uvařila kulajdu. Pokud si teda neměl úplně šílenou babičku, která svým vnoučatům před spaním podávala normální houbovej čaj a ty jsi po něm až do rána s vytřeštěnýma očima přemítal nad smyslem života. Ale abych jen nežvanil o vaření, musím uznat, že román obsahuje pár velkých myšlenek, které jsem kousal opravdu s chutí. Román můžu směle doporučit, pak mi jen napište, o čem to celý bylo.

Závěrečnou povídku Detaily ze života Nikity Voroncova jsem považoval za takové odlehčení, je to krátký a mohl jsem si odpočinout od Stanislava, ze kterého lidem pukal mozek v lebce. Pojednává totiž o chlápkovi, který žije v časové smyčce. Ale není to žádný Tom Cruise v Na hraně zítřka, ani Bill Murray v Na hromnice o den více, tomuhle našemu rusákovi se opakuje čtyřicet let. A protože se vždy po smrti vrátí do těla školáka těsně před Velkou vlasteneckou válkou, asi tušíte jak mu to pravidelně kazí náladu. Na jeho příběh nahlížíme skrze vyšetřování jistého vyšetřovatele a protože je to jen o trochu delší než tenhle příšerně dlouhej text, tak to zvládnete přečíst jedním vrzem.

Tohle je pro dnešek z mého kulinářského speciálu všechno. Dneska jsem dlouhej jak noční cesta Jardy Sapíka z postele do špajzky pro štanglu uheráku, tak omluvte mou sdílnost. O knize jsem vám toho stejně moc neřekl a tak to mám rád. V závěrečném hodnocení bych knize rád věnoval pár brambor, jednu větší cibuli, trochu másla, česnek, dva buřty, sůl, pepř, vodu a hrst majoránky. Pokud si přitom chcete užít i trochu srandy, tak na výborný houby dám zájemcům přesný souřadnice. Je totiž podzim a tlející půda chystá pěkně halucinogenní úrodu. Tak nazdar v jiné dimenzi, případně příští pondělí zase tady uvnitř papírové hory.