Klára Vlasáková - Praskliny

 

Praskliny

Rok vydání: 2020

Nedávno jsem přemýšlel, jak zoufale málo čtu díla autorek. Pak jsem si prohlédnul svou knihovnu a musel jsem svou domněnku upravit. Knihy, jež by napsala žena, nečtu vůbec. A protože uznávám, že můj čtenářský rozhled je tak ochuzen o ženské myšlení a uvažování, jal jsem se hrdě tuto chybu napravit. Nejdřív jsem měl pocit, že se odvážně pouštím do neprobádaných vod, protože jsem si troufnul na letošní prvotinu české autorky. Ale protože je to autorka v mém věku a anotace napovídala něco o téměř sci-fi zápletce, tak zase taková odvaha v tom nebyla. 

Na Zemi přistane koule, levituje nad zemí, ale nic nedělá, lidi se na ni v houfech chodí dívat, ale nic o ní nezjistí. Ta koule má zjevně nějaký význam, ale většinu času má čtenář stejně pocit, že vyznám nemá. O nějakou záhadnou kouli tady vlastně nejde, ta hraje zdánlivě jen vedlejší roli. Hlavní úlohu zde hrají emoce, negativní myšlenky a deprese. Záhy jsem tedy zjistil, že tady mě sci-fi rozhodně nečeká. Tady se budeme pomalu a bolestivě utápět v temnotách lidské psychiky. Koule je tedy spíš jen takový spouštěč prapodivné emoční apokalypsy.

Klára Vlasáková si na nás připravila pořádnou dávku ponurosti. Být to jako heroin, tak teď asi ležím v kómatu na střeše špinavýho squatu. Naštěstí to heroin není, závislost jsem si nevypěstoval a zbývá mi tak pouze malé nutkání se zabít. Atmosféra příběhu je fakt podivně hutná a nepříjemná. Autorka vystavěla zvláštní svět, ve kterém by se mi teda moc žít nechtělo. Prakticky všechny postavy sráží vlastní pochybnosti, deprese, nejistota, jizvy minulosti a strach z budoucnosti. Docílila tím opravdu divného pocitu, který na člověka při čtení působí. 

Lidem občas bezdůvodně hrábne, těm co hráblo trochu víc to mají tendence svádět na kouli. Koule je tak univerzální výmluvou na všechno, koule můžou za naše posraný životy. Hanba koulím! Ale falický symbol v tom nehledejte, koule je fakt jenom jedna. Zkoušel jsem na to nahlížet z různých úhlů, věřte mi. Skrytý feminismus jsem taky nenašel. Jen všechny mužský postavy jsou děsný uplakánci, ale to jsou i všechny ženský postavy, takže rovnoprávnosti bylo učiněno za dost. Postavám v příběhu se opravdu nežije lehce, nelze tedy říct, že by se někdo z tohoto celkového dojmu vymykal. Životy všech těch lidí totiž stojí za velký kulový.

A to by klidně mohlo být i skrytým poselstvím knihy. Vaše životy za nic nestojí, tlučte hlavou do stěn vašich stereotypů a třeba se objeví prasklina, kterou se z té životní nicoty budete moci dostat ven. Možná to autorka myslela trochu jinak. Ale to mi můj bezprostřední dojem už těžko může vzít. Na knihu budu vzpomínat jako na negativní zážitek, který jsem přežil a který mě vlastně i bavil. Něco jako když s vymknutým kotníkem procházíte Adršpach. Je to všechno strašně moc pěkný, ale zatraceně to bolí.