Ladislav Fuks - Pan Theodor Mundstock

Dnešní povídání o knize, již jsem nedávno dočetl, bude poněkud vážnější. Ona totiž kniha Pan Theodor Mundstock v sobě vážnější téma ukrývá. Jako svou prvotinu ji napsal Ladislav Fuks ve svých bezmála čtyřiceti letech. Nejde však o dílo zatížené debutantstvím, kniha je to vyzrálá, což odpovídá faktu, že ji napsal již zralý muž. Fuks v dalších letech vydal mimo jiné i své nejslavnější dílo Spalovač mrtvol, což je kniha o Rudolfovi Hrušínském, který rád spaluje mrtvoly, nebo tak něco. Četl jsem to někdy v pubertě, takže má paměť v tomhle nemůže příliš sloužit. No ale úplně předtím napsal knihu o jednom židovi a jeho slepici. A o té se budeme dnes bavit.

Ladislav Fuks se na začátku šedesátých let pustil do náročné problematiky židů v období Heydrichiády. Ač sám nežidovského původu, nám velmi niterně představil život jistého pana Mundstocka, který je po celé trvání příběhu sužován obavami o svůj život a životy blízkých. Náročné téma autorsky, čtenářsky neméně. Až téměř halucinogenním vyprávěním nás autor seznamuje s titulní postavou knihy, která žije v jednom pražském bytě se slepicí a vyfantazírovaným stínem, kterému říká Mon. Společně s nimi se lopotí někde mezi planou nadějí a strachem k zbláznění. Nejistota jej dohání k šílenství, které se nenápadně vkrádá do jeho hlavy.

Společně s Mundstockem čekáme na dopis, předvolání, které definitivně ukončí období nejistoty a na řadu přijde hlavní a jediná jistota žití, tedy smrt. Kniha je tím pádem vlastně o smrti. Tedy o životě. Nebo spíše o životě před smrtí. O smrti před životem tam toho tolik není. Mundstock při každé příležitosti kontroluje poštovní schránku, trhne sebou při každém zazvonění na domovní dveře. Většina jeho známých už své předvolání dostala, jiní jej čekají každým dnem. Často se snaží na pár chvilek uklidnit marným doufáním, že se na ně třeba zapomnělo, že je ta cesta s padesátikilovým zavazadlem nečeká. Ale to nikdy netrvá moc dlouho. Postupem čtení mi došlo, že hlavní postavou celé knihy je strach. Strach, který Theodora Mundstocka sráží na zem a posléze i pohání k důkladné přípravě na samotný odjezd do koncentračního tábora. Protože časem mu víc a víc dochází, že jiná možnost snad ani v úvahu nepřipadá. Autor v knize zdůrazňuje také velkou lásku k bližním i nesmyslnost celé situace, ve které se drtivá většina Evropy ocitla. A taky sebelítost, ta je v textu patrná často a v případě tak neuroticky napsané postavy jakou je Theodor Mundstock, se jí nemůžeme vůbec divit.

Když si to shrneme, nečeká vás v knize moc veselého. Většinu času jde o depresivní očekávání věcí příštích. Ale i takové knihy jsou potřeba a nepovažuji za moudré se jim striktně vyhýbat, pokud tedy člověk od čtení neočekává jen prvoplánovou zábavu. Knize nemám moc co vytknout. Doporučuje pět z deseti neúspěšných sebevrahů. Ti úspěšní vám toho už moc nedoporučí.