Hunter S. Thompson - Rumový deník

Když jsem si letmo pročítal tuhle knihu u nás v práci, všiml si toho jeden můj kolega a povídá: "Rumový deník. To je o mně?" Ne, není to příběh divadelního technika, což je trochu škoda. Tenhle Rumový deník je z pera amerického novináře Hunter S. Thompsona, alkoholika, profesionálního uživatele drog a člověka vskutku dekadentního. Příběh vypráví jistý Paul Kemp, autorovo alter ego, jež se na začátku 60. let ocitne v prosluněném Portoriku, kde přijal práci novináře v místním anglicky píšícím plátku. Rumový deník je logicky o chlastání a tak mě napadá otázka: má smysl takovou knihu vůbec číst? Není lepší si jít vylít hlavu do nejbližšího baru a pak nadrátovanej hledat svou vlastní identitu skrze levnej burger u pultíku oblíbeného fast foodu? To jsou zcela zásadní otázky, takže se pohodlně usaďte, nalijte si sklenici kvalitního rumu a pokusme se společně dobrat správných odpovědí.

Novinář se sklonem k alkoholismu provozuje svou práci na ostrově s levným karibským rumem. Tady zjevně někdo šel štěstíčku naproti. Podobné věci se nedějí náhodou. A už vůbec ne, když se takových náhod sleze plná redakce. Připočtěte si k tomu magory, podivíny a neurotického šéfa, jehož brunátnění a povolování nervů je naprosto běžným jevem uprostřed pracovního dne, tak se není co divit, že noviny úplně neprosperují. Spíše krachují. Sledujeme jak se tenhle mladej Henry Chinaski, tedy vlastně Paul Kemp, postupně zabydluje na ostrově, seznamuje se s bary a kolegy a snaží se zapadnout do toho špatně seřízeného stroje. Samozřejmě u toho nezřízeně chlastá, píchá holky a hraje v kasinu. 

Za pár desítek stran jsem začal zjišťovat, že tady se asi nic moc zajímavýho nedozvím. Kemp se prostě během dne ožere, někam jede kvůli článku do novin a pak se utápí v depresi a prázdnotě svýho života. Občas se ožere večer, občas ráno, občas potká někoho novýho a pak se s ním ožere. Čím dál víc z toho cítíte nesmyslnost takového počínání. V pubertě (tu jsem měl fakt dlouho) mi tenhle druh literatury imponoval. Jó, chlastat si rum, píchat pěkný holky a uprostřed Karibiku si užívat slunce a moře. Tohle všechno tam samozřejmě je, ale dnes už jsem téměř ve věku hlavní postavy a všímám si spíše i toho volání o pomoc, které autor do knihy vložil. Jeho touha po klidném koutě je zcela zřetelná a pochopitelná. V jednu chvíli se tam objeví jistý náznak, kdy se Paul Kemp snaží vyhrabat z té sinusoidy opilství - deprese - opilství, a udělat si v životě pořádek. "Tomu my alkoholici říkáme světlá chvilka," řekl by mi na to jeden můj kolega. Ale ta "světlá chvilka" je opravdu jen chvilka a Kemp do ní hodí vidle tím, že jde do baru. A i když jde třeba jen na pláž, tak si po cestě koupí láhev rumu. Prostě norek jako řemen.

Ve svém nejslavnějším románu Strach a hnus v Las Vegas se Hunter S. Thompson honí za jakou si "dokonalou drogou". Jenže není nakonec onou dokonalou drogou čistá hlava? Nevím, možná. Právě u románu Strach a hnus v Las Vegas jsem si všiml, že zhruba v polovině začíná ztrácet tah na bránu. Tady je ten tah na bránu utopenej v chlastu ještě o něco dřív. Počáteční alkoholické opojení opadlo a já velmi záhy začal čtenářsky střízlivět. Takže v závěrečném hodnocení se vrátím k výše položené otázce. Číst Rumový deník nebo se raději opít? Nabízela by se možnost podívat se na film s Johnnym Deppem v roli Paula Kempa a u toho se opít. Tím si ušetříte čas věnovaný čtení, zároveň by se vaší opilostí stal ten film o trochu snesitelnější než je. Za střízliva je totiž špatnej, takže tuhle možnost nemůžu doporučit. Kdybych měl udělat malý žebříček kvality, tak u mě vítězí vlastní opilost, následovaná knihou o opilosti Huntera S. Thompsona a na třetí místo, v tomhle případě je to však místo poslední, bych zařadil film o přehrávajícím opilství Johnnyho Deppa. Knize samotné dávám dva týdny v odmašťovně, z nichž posledních jedenáct dní se člověk těší na pivo.