Irvine Welsh - Umělec na ostří nože

Francis "Franco" Begbie. Pokud vám tohle jméno nic neříká, otevřete knihu Trainspotting nebo zapněte Boyleho stejnojmenný film a pak se třeba vraťte. Ti z vás, kteří nemají mezeru v povědomí o jednom z nejlepších literárních antihrdinů přelomu tisíciletí, si jistě vybaví šmejda elitní kategorie. Týpka, kterej vám čelem rozbije nos a ještě ve chvíli kdy padáte, vám stihne plivnout do ksichtu a pomočit boty. Frajera, co místo slov používá pěsti a pěkně ostrej nůž. Už když ho matka vyplivla na svět, tak místo pláče ukázal svýmu porodníkovi prostředníček. Francis Begbie postrach okolí, tedy Edinburghu. Irvine Welsh se znovu vrátil zpět na místo činu a rovnou ke své zřejmě nejpopulárnější postavě a předložil svým fanouškům další knihu z "Trainspotting univerza". Welshe jsem četl v pubertě a prakticky on může za to, že jsem tou dobou četl nějaký knížky. Jeho příběhy s atmosférou drog, chuligánství, chlastu, rvaček, fotbalu a muziky mě nesmírně přitahovaly a dodnes k němu chovám střízlivou úctu. A ačkoliv pro mě témata jeho knih už nejsou tak sexy jako dřív, vždy se k němu jednou za čas vrátím. Jako takovou pěknou vzpomínku na starý dobrý zkurvený časy.

Welsh se mi čte skvěle, je to svižný, má to spád, čemuž dopomáhají kraťoučké kapitoly a v tomhle případě i jeden vypravěč, čímž se tak nějak drží linie vyprávění a nemusím honem přemýšlet, v čí hlavě to vlastně teď jsme. Znalci určitě ví o čem mluvím. Vždycky jsem měl rád autorovy narážky na všelijakou muziku. Postavy nasednou do auta a Welsh vám hned poví, co hraje z rádia. Jakožto fanda do muziky jsem tento detail vždy přijímal s povděkem. To vše v téhle knize je a díky zběsilému tempu jsem dvakrát mrkl a byl někde v polovině příběhu. Ale velmi záhy jsem přišel na to, že starej úchyl Welsh vyvařuje svoje propocený letitý ponožky a ještě se u toho tváří, jak kdyby nám připravoval Crème brûlée. Kámo vole sorry, ale tady má chvála pomalu končí. Vyser se už na ty postavy z Trainspottingu, zbytečně si kurvíš odkaz na svoje těžce kultovní dílo jen proto, že ti z toho pořád lezou prachy. Což o to, mě to stálo blbý pade ve slevě, jinak bych po téhle knize snad ani nešel, ale narvat za to 350,-? To je strašně směšný. Ano, dneska jsem možná zbytečně přísnej a možná trochu nespravedlivej. Taky trochu přeháním, ale já před lety Welshe fakt žral a jako starej fanoušek si troufám na to nejpřísnější měřítko, jaký mi z mé pomatené palice může vylézt. Tak se připravte na upřímnost, teď už budu hlavně plivat.

Asi jste si všimli, že jsem dneska obzvlášť sprostej, ale jak jinak jsem to měl pojmout? Přece v textu o knize autora románových úletů Sviňák či Noční můry ptáka marabu nečekáte, že budu psát láskyplné výrazy plné porozumění. Tohle není sobotní příloha Mladé fronty s názvem Ona Dnes. Ale tak pojďme se už společně podívat, o čem celá ta píčovina je. Napravený recividista Begbie si změnil jméno na Jim Francis, vzal si americkou bloncku, má s ní dvě dcery a bydlí v Kalifornii pár kiláků od pláže. Stal se z něho vyšinutej umělec, dělá obrazy a sochy slavných lidí, který nějakým způsobem znetvoří. Welsh s tím občas vtipně pracuje a udělá z toho pár dobrejch fórků. Jim Francis si žije svůj klidnej život, chystá výstavu a tak dále. Pak se mu ozve jeho sestra, že mu umřel jeho prvorozený syn Sean a začínáme sledovat Francisovu cestu zpátky do Edinburghu na místo činu. Potkáváme starý známý tváře a v Jimu Francisovi se probouzí Begbie. Ale už to není ten nepředvídatelnej hajzl, z kterýho se třepali strachy i nejlepší kámoši. Teď je to stroj na násilí, kterej má přesně promyšlený, co udělá. A tím pro mě autor totálně zabil to nejlepší, co na Begbiem bylo. Ten člověk byl magor, nikdo nevěděl, co ho dokáže ve vteřině nasrat, nikdo nevěděl, kdy na baru zabodne brčko vedle sedícímu týpkovi do oka. A zbožňoval jsem na tom, že to nevěděl ani sám Franco. Yes, pojď do mě. Pamatuju to hltání každýho slova v knížce, když Begbie vyslal první nečekanou ránu a pak totálně zmasakroval ksicht random frajerovi nebo kompletně zrušil hospodu. Tady to má předem vymyšlený a ještě z toho na pohodu vybruslí tak, že jeho stará ani nepozná, že před půlhodinou umučil největšího mafiána k smrti. To finální mučení je fakt totální blbost a nebylo mučením jen pro mučenou postavu, ale i pro mě. 

Welsh to všechno jede hrozivě na sílu, až to vůbec není pěkný. Vždycky si rád zapřeháněl, to je v pohodě, pokud to má svý meze. Ale celej ten příběh je naprostá přeháňka jako prase. Na zadním přebalu knihy je jakýsi výkřik z recenze, že to je jako Tarantinovy válečný a westernový filmy. Kurva kde? Jako že tam je hodně násilí, tak to srovnáme s Tarantinem? Jděte se vycpat s tímhle přirovnáním. Ještě je tam nadšený a úplně prázdný výkřik z recenze časopisu Esquire. Kdo si dá úryvek z takovýho časáku na knížku? To má být projev zoufalosti? Asi ne, spíš to má být projev určitýho chlapáctví a nucené drsnosti. Sakra chlapi, jestli chcete být drsní chlapáci, tak si přečtěte něco pořádnýho. Nejsem si jistej, jestli je kniha vhodná pro čtenáře časopisu Esquire. Předpokládám, že tyhle časopisy se kupují kvůli zahaleným kozám na titulce a odhaleným kozám uvnitř časáku. V téhle knize kozy nejsou, takže pro čtenáře Esquire to není úplně vhodná literatura. Sorry kluci, schovte si péra zpátky do kalhot.

Irvine Welsh mě v knize tahá za poslední zbytky vlasů a myslí si, že se mnou může klidně vyjebat. Sorry bro, už mi není sedmnáct, abych ti skočil na každý slovo. Taháš to z paty jak zelenej chrchel a přesně tak vypadá výsledek. Jediná výhoda je, že si ten chrchel poslal z desátýho patra na sousedku, co má tendence v neděli v sedm ráno hystericky řvát na svý nevychovaný fracky, kteří pak hodinu v kuse brečí. Pěkná metafora, ne? Jestli ji nechápete, tak jsem se snažil velice prozaicky vyjádřit, že kniha má svoje klady, kterých jsem si všiml a velice je oceňuji, protože v záplavě sraček je ten občasnej panák vodky fajn změna.

Nejhorší na tom je, že Welsh napsal i pátou knihu z "Trainspotting univerza". A tady si na konci pro to samozřejmě připravil zcela "nečekané" podmínky, ať mu to my volové zase koupíme. Tak třeba až se budu chtít nasrat, jak Irvine Welsh kvůli prachům opět zmrvil osudy oblíbených postav, tak to třeba ve slevě koupím. Možná. Knize Umělec na ostří nože dávám nasimulovanou penaltu pro Hibs v devadesáté minutě místního derby, ideálně za stavu 0:0, jednu krátkou avantýru s vychrtlou feťáckou šlapkou za lajnu ředěnýho pika a jeden teplej ležák bez pěny v zaplivaným skotským pajzlu. Díky a čau zase v pondělí.