Italo Calvino - Neviditelná města

Dneska to mám chuť vzít stručně. Kdybych měl totiž popsat, co všechno jsem z knihy Neviditelná města měl, tak to můžu shrnout dvěma slovy. Nic moc. Ale třeba se mi to povede trochu okecat a vytřískat z toho plnohodnotný článek s nevalnou uměleckou hodnotou. Italo Calvino je zajímavá postava světové literatury. Narodil se italským rodičům v Las Vegas, ti mu dali vskutku pěkné italské jméno a přestěhovali se do Itálie, kde společně jedli špagety a než skončila odpolední siesta a vystydla káva, tak po sobě házeli talíře. Nevím to přesně, protože jsem u toho nebyl, ale tak nějak si to představuju. Za války pak mladej Calvino utekl do hor a střílel nácky jako partyzán. Jen co Mussoliniho pověsili za nohy na benzinové pumpě, vrhl se pořád ještě mladý Ital Italo na psaní. Že to nebyl úplně blbej nápad víme dnes úplně přesně. I když já z jeho nejslavnější knihy nejsem dvakrát moudrej.

Pan autor vykouzlil Neviditelná města, tedy města, která nejsou vidět. A přesně tak to bylo, když jsem knihu četl. Čtu a nic nevidím. S prázdnou hlavou jsem knihu otevřel, s prázdnou ji zase zavřel. Kdybych nevěděl, že to byl Ital, tak bych klidně řekl, že to psal v Kuřimi. Projíždíš městem, ale město nevidíš. 

V knize vystupuje slavný mořeplavec Marco Polo a Kublaj-chán, slavný Mongol. Marco vypráví mongolovi příběhy ze svých cest, konkrétně příběhy z měst, která údajně navštívil a jež nejsou zaznamenána v mapách. Města mají tajuplná jména, často odvozená od ženských jmen a ukrývají v sobě zvláštní příběhy. Marco o městech vypráví velmi zkratkovitě a je potřeba dávat bedlivý pozor, aby čtenáři něco neuniklo. Což je možná největší úskalí na které jsem během čtení narazil. Nesoustředěnost a krátké příběhy způsobily, že jsem byl v půlce knihy a zároveň nedokázal popsat, co to vlastně čtu. Kniha je plná symbolů, jinotajů a metafor. Má v sobě určité kouzlo, které na člověka plně soustředěného jistě dýchne. Já ale místo pozorného čtení raději poslouchal nepravidelné dýchání vedle sedícího staříka v tramvaji. A s takovým přístupem přijdu knize na kloub těžko. 

Autor stvořil tak trochu paralelní vesmír, v němž si chlápci z 13. století vypráví mimo jiné o městech současnosti. Té naší současnosti. Tedy přesněji současnosti Itala Calvina, když tu knihu psal. Částečně pak vychází najevo, že Marco Polo vlastně popisuje Benátky. Snad se také snaží sdělit nějakou podstatnou myšlenku o civilizaci, třeba i o tom, jak je příroda nucena ustoupit městům, a jak se tím lidstvo vzdaluje přírodě. Zároveň dokáže popsat také neodolatelnou krásu měst, která v knize de facto představují cesty do paměti. Pro člověka nakonec není tak podstatné jak vypadá pravda, ale jak si ji pamatuje.

Mám jisté tušení, že by se uvnitř knihy mohl nacházet poklad, ale musím si poníženě přiznat, že tentokrát se mi jej nepodařilo nalézt. Naštěstí je to natolik krátká kniha, že tomu v budoucnu dám šanci, za lepší konstelace hvězd. Asi se mé setkání s autorem uskutečnilo za nějaké čtenářské krize. Marně jsem zapaloval závity ve svém unaveném mozku, abych přišel na to, kde je Calvinem zakopaný pes. Jenže mám takový pocit, že i kdyby na mě ten pes štěkal, tak ho nenajdu. Knihu bych hodnotil jako jízdu ve zbrusu novém Volkswagenu Polo v plné výbavě, ale se slepým řidičem. Tak snad příště, pane Calvino, pro dnešek jsme tuhle jízdu ukončili v příkopu.