Arkadij Strugackij a Boris Strugackij - Piknik u cesty

Už jsou tady zase! Bratři Strugačtí! Ano, jsou tu znovu a tentokrát vám představím jejich nejzásadnější dílo. Román, který inspiroval desítky umělců napříč odvětvími. Jó, dneska budu hodně dlouhej, milí zlatí. Raději utečte dřív, než se utopíte ve slovech, která zde vychrlím.

Mám doma dvě vydání. Jedno novější, které nakladatelství Trifid prvoplánově pojmenovalo Stalker, tedy ne podle originálního názvu knihy, ale podle filmu, který vznikl na motivy knihy. Tohle rozhodnutí mě úplně vytáčí, film je přece jen trochu jinak postaven než román. A že to Arkadij s Borisem pojmenovali Пикник на обочине, tedy Piknik na obočině, má nějaký smysl. Ale proč bychom to nepojmenovali podle filmu, když to smrdí o trochu větším ziskem? Já si nejdřív pořídil verzi Stalker, ale nepřenesl jsem přes srdce, že bych neměl doma verzi Piknik u cesty, tak už mám doma obojí. Překlad je totožný, takže v zásadě je jedno, jakou verzi koupíte, jde jen o osobní preference. A o to, že se to kurva nejmenuje Stalker, že jo. 

Piknik u cesty je kult. Nosnou myšlenkou, přesahem i svou krátkostí a vším, co jako čtenáři vlastně nevíme a nikdy se nedozvíme. Ta tajemnost románu dodává kouzlo, které asi nesedne každému, ale mnohé pohltí. O co v knize jde? Na osmi místech naší planety, jež jsou rozmístěna v přesné trajektorii, dopadne "cosi". Je to "útok" mimozemské civilizace, který na ploše pár kilometrů čtverečních způsobí přírodní anomálie. Lidé, kteří to viděli, mluví o silném hřmění, ze kterého paradoxně neohluchli, ale dočasně oslepli. Samotné místo se stalo životu nebezpečným, s různými nástrahami a pastmi. Objevila se tam ovšem i pěkná spousta užitečných věciček, z nichž se dají vyrábět zbraně či jinak využívat jejich potenciál. Vláda oblast - tzv. Pásmo - oplotila, začala hlídat a podrobila vědeckému výzkumu. A v tom se objevili jistí stalkeři, kteří překonávají plot, čelí nebezpečím krajiny, jež se chová takřka svéhlavě a hledají ty užitečné věcičky, které pak prodávají na černém trhu. Mnozí umírají v Pásmu, jiné zastřelí stráž při zpáteční cestě, další jsou chyceni policií a odsouzeni k několika rokům vězení. Ale je zde hrstka zkušených a opravdu dobrých stalkerů, kteří si svou nelegální činností slušně vydělávají na živobytí. Stalker je díky opakovaným návštěvám navyklý na "zákony" Pásma, zná bezpečné cesty, které pomocí matiček vhozených na určitá místa sám objevil nebo o nich slyšel z vyprávění jiných stalkerů. Mimo jiné sledujeme v této knize právě osud jednoho z nich. 

Pásmo je nesmírně tajemné místo, nikdo nechápe jak funguje, nikdo nerozumí ani smyslu samotné mimozemské Návštěvy. Většinu knihy se tedy jen spekuluje a dozvídáme se často jen strohá fakta, kterých je i tak poskrovnu. Nejde o akční jízdu ani nějaké hardcore sci-fi. On samotný žánr sci-fi udávám spíše jako takové zažité spojení. Science fiction je v případě bratrů Strugackých poněkud zavádějící výraz. Jejich knihy nejsou vědecko-fantastickými romány v pravém smyslu, lepší by bylo použít zkratku SF a jako definici té zkratky označit pojem spekulativní fikce. Strugačtí totiž píší mnohem více společenské romány a žánr sci-fi jim k tomu dodává jen určité podhoubí nebo, řekněme, kulisy.

Piknik u cesty není rozsáhlá sága, jež vše popisuje do nejmenších podrobností. Je to vlastně stručný příběh, ale i tak autorské duo dá čtenáři dostatek informací. Ten zbytek je zahalen tajemstvím, což dává prostor fantazii čtenáře a pomáhá dělat z Pikniku u cesty zásadní román světové sci-fi. Tedy vlastně spekulativní fikce. Kultovnímu statutu knihy přidává i fakt, že neexistuje něco jako pokračování. Máme jen film Tarkovského, který knihu doplnil. Ale není žádný prequel nebo sequel s kolísavou kvalitou, který se později stává jen pračkou na peníze a těží zejména ze svého jména. Dřív to holt nebylo v módě a jsem za to rád. Nepotřebuju pokračování, stačí mi samotná kraťoučká kniha Piknik u cesty, kterou si s chutí přečtu znovu, tak jako jsem to udělal nedávno.

Pobavme se trochu i o filmu Stalker, který natočil slavný ruský režisér Andrej Tarkovskij. Já nejsem příliš zastáncem filmových adaptací, ale existují výjimky, jednou z nichž je právě Tarkovského Stalker. On totiž nepojal svůj film jako přepis knihy do filmové řeči. Ani se ji nerozhodl měnit. On si pouze vypůjčil Pásmo, určité motivy z knihy a zasadil do toho svůj příběh. A k samotnému výsledku mu dopomohli i bratři Strugačtí, kteří se na tvorbě filmu podíleli. 

Kniha Piknik u cesty je postavena na myšlence návštěvníka z jiné planety, který se na naší planetě jen na chvíli zastavil a pokračoval dál, čímž vytvořil Pásmo. Nedílnou součástí knihy jsou i věci, které jsou odnášeny z Pásma, a jejich dopad na lidstvo. A samozřejmě pak zlatá koule, která údajně člověku vyplní jakékoliv přání. Strugačtí se de facto snaží nabídnout všechny otázky proč. Sice na ně nehodlají odpovědět, ale nějakým způsobem se jimi zabývají. Tarkovskij to pojal po svém, využil prostředí Pásma a nabídl velmi sugestivní vyprávění s opravdu velkou dávkou filozofujících dialogů. Stalker vodí lidi za peníze do místnosti, která plní nejniternější přání, bez ohledu na to, jestli si někdo přeje být zdravý a šťastný nebo ovládnout svět a zotročit si lidstvo.

Kniha se odehrává ve městě Harvet v nespecifikované době na území USA, Tarkovskij zasadil děj filmu do Ruska nebo SSSR, jak chcete. Logika knihy umožňuje obojí, tzv. Pásem je na Zemi osm. Film Stalker je i dějově jinak postavený než kniha, určité podobnosti některých postav by se snad daly najít, ale jsou to jen maličkosti. Stalker tak vlastně není adaptací knihy Piknik u cesty, ale jejím velice zdařilým doplněním. Tarkovskij si leccos vypůjčil, něco zachoval, ale velkou část udělal po svém. A v tomhle případě je to velmi dobře. Kniha tomu dává prostor a Tarkovkij jej využil. Na čemž je vidět, jak dobrý měl čich na materiál, s nímž se v průběhu režisérské kariéry rozhodl pracovat. Kniha funguje s filmem, film funguje s knihou. Je jedno čím začnete, zkuste obojí, stojí to za to. 

S vaším dovolením, bych to zakončil jednou pár let starou osobní vzpomínkou, která se ke knize nepřímo váže. 

Venku bylo poměrně chladno, ale poslední dozvuky léta se svými teplými paprsky ještě snažily trochu prohřát studené tváře. Měl jsem těsně po poledni chvíli času a v ruce knihu Piknik u cesty (pojmenovanou Stalker), tak jsem zasedl na jednu lavičku, jež byla otočena slunci vstříc, a jal se dočíst tento fascinující román. V knize právě probíhala filozofická rozmluva pánů Noonana a Pillmana, když kolem mě houpavým krokem prošel takový ukrajinský kovboj bez klobouku s drsným výrazem ve tváři. Zasedl na lavičku o pár metrů dál, na kterou nebylo skrz křoví vidět. Po chvíli se zvedl a odešel. Absolutně bych tomu nevěnoval pozornost a patrně bych si na to dnes již nevzpomněl, kdyby za pár okamžiků nešel zpátky a za sebou netáhl ženu zjevně lehčích mravů. Měla na sobě sytě rudé šaty s krátkou sukní, černý pásek přes pas, koženkovou kabelku držela jako psa na vodítku, co nechce jít domů, na nohou měla černé kozačky s podpatkem. Unavený, až skoro lhostejný výraz v silně přemalované tváři, kruhy pod očima, poďobané čelo. Zapadli spolu na onu lavičku za křovím a já se tomu snažil dál nevěnovat pozornost. Zkoušel jsem pokračovat ve čtení, ale co si budeme povídat, když jsem uslyšel kovový zvuk přezky od pásku a neurčité mlaskání, těžko jsem se soustředil. Sotva jsem přečetl stránku, když bylo slyšet chvatné oblékání, nejdřív prošel kovboj a chvilku po něm klopýtala ženština s rozmazanou rtěnkou na tváři. V takovém prostředí jsem poprvé dočítal knihu Piknik u cesty.

Situace je to docela běžná, ale asi ne tak běžná, když ve všední den po obědě čtete knihu v parku. A to mi někdo tvrdil, že čtením knih nic nezažiju. Tak milé děti, čtěte, možná taky jednou uvidíte jak kurva kouří ukrajinskýho kovboje. Kdo ví, třeba ten váš bude mít i klobouk.