James Clavell - Šógun

Pořádný špalek jsem si pro sebe nachystal na dlouhé podzimní večery. Tak pořádný, že v prvním českém vydání je rozdělen na dvě knihy, které dohromady tvoří přes dvanáct set stran. Autorem je muž slavný, muž mnoha tváří, muž, jenž má čtenáři co říct. James Clavell byl spisovatel, Brit narozen v Sydney s posléze přijatým americkým občanstvím, zemřel ve Švýcarsku. Stačí vám to? A když vám ještě napíšu, že krom románů se podílel i na filmech jako Moucha (1958) nebo Velký útěk (1963). Ještě málo? A když dodám, že v šestnácti letech narukoval do armády a za druhé světové války bojoval v Malajsii proti Japonsku, byl zajat a poté vězněn v nechvalně proslulém vězení Changi? Ten chlap byl zkrátka nezmar, jenž za sebou zanechal slušný odkaz. Nejsem však jeho životopisec, abych vám zde odvyprávěl celý jeho život a tak se pojďme podívat na jedno jeho konkrétní dílo.

Clavell napsal sérii knih, která se označuje jako Asijská sága. Obsahuje celých šest knih a Šógun je chronologicky první v pořadí, protože se zabývá obdobím nejranějším. Autor ji sice napsal až jako čtvrtou, ale tím si nemusíme plést hlavu, ničemu to nevadí. Mám za sebou už román Král krysa, kde se autor vypořádává se svými "zážitky" z japonského zajateckého tábora. Tu napsal první a v rámci Asijské ságy je čtvrtá. Nechci vás zbytečně uvádět v zmatek. Takže ten Šógun, chronologicky první, napsán čtvrtý, je příběhem o novověkém Japonsku. 

Člověk by řekl, že Clavell po zážitcích z tábora Changi bude dštít síru na všechno, co má šikmé oči a jí hůlkama, ale zdá se, že pan autor si Japonsko zamiloval. Já toho vím o Japonsku pramálo, krom toho, že v pornofilmech rozmazávají genitálie a naši hokejisti odtud přivezli zlato z olympiády. A jak jsem posléze během čtení zjistil, má neznalost vůbec ničemu nevadila. Clavell nás v samém úvodu zavede na holandskou obchodní loď, jež se snaží doplout až do Japonska. Miluju knihy z námořního prostředí, nevím proč, když bych sám asi těžko snášel trávení dlouhých měsíců na palubě kývající se lodi s posádkou stiženou kurdějemi a neskutečnou dřinou. Ale knihy, jó ty si přečtu rád, o kapitánech Achabovi či Franklinovi bych vám popsal mraky slov. V Šógunovi je taky kapitán, ale je napůl šílenej a nikoho nezajímá, poněvadž záhy umře. Velí však plavidlu jménem Erasmus, které ztroskotá u břehu Japonska, přežije jen část posádky a mezi nimi britský lodivod John Blackthrone. S tímto pánem projdeme celé dobrodružství, které nám Clavell popsal ve svém románu, jenž vychází z historických událostí. Ocitáme se někdy v roce 1600 a autor nám představuje svůj výklad příběhu o tom, jak Tokugawa založil 265 let trvající šogunát.

Clavell ve svém díle změnil jména a pravděpodobně si spoustu věcí přimyslel, přikrášlil a vylepšil, ale čteme román, ne historickou literaturu, takže to ničemu nevadí. Snad právě naopak, pomáhá to čtenáři se vžít do konkrétních postav, jejich úmyslů a chování. I když v případě Japonska a jeho obyvatel je to z pohledu Evropana leckdy složitější. Nacházíme se v době samurajské cti a smyslu pro povinnost a pokud tvůj lenní pán rozhodne, že vykonáš okamžitou seppuku neboli harakiri, tak prostě vykonáš harakiri, během něhož tebou vybraný sekundant ukončí smrtelnou agónii mocným setnutím tvé hlavy. Holt jiná doba, jinej svět. Tohle a mnohem víc se učíme a poznáváme společně s naším lodivodem, dochází k mnohým nedorozuměním, mnohým faux pas, ale postupně pronikáme do tajů hrdého národa.

Kniha je plná politiky, intrik a úskoků. Krve, rýže a konkubín. Všechny čestné sebevraždy bych za těch dvanáct set stran ani nespočítal. A nemá smysl popisovat vše, co se v knize děje. Je toho opravdu hodně a stojí to za přečtení. Šógun mě nadchl, zcela pohltil a Clavell si mě jako autor definitivně získal. Po dočtení jsem hned začal studovat skutečný běh japonských dějin. Zejména bitvu u Sekigahary, jež byla výsledkem děje románu Šógun. Měl jsem ke knize spoustu poznámek, chtěl bych toho k ní hodně říct, ale sám cítím, že je to zbytečné. Knihu si sežeňte, přečtěte a nebudete litovat těch kvant hodin, jež s ní strávíte. Já ten čas rozhodně nepovažuji za ztracený. Knize dávám bodnutí nožem do levé části hrudi, pak další bodnutí do slabin, z kterého pevným řezem směrem vzhůru otevřeme břicho bez vydání jediné hlásky. Vše následováno pevným seknutím mečem pohotového sekundanta. Wakarimasu? Hai? Sayonara.