Karel Černý a Jiří M. Havlík - Jezuité a mor

Dnes tu mám knihu vskutku odbornou. Já se ovšem považuji za naprostého neodborníka, takže jsem ji tady ani nechtěl zmiňovat. Ale nakonec jsem se rozhodl utrousit alespoň několik slov a pojmu to jako zcela nefundovaný text o moru. Mor je nemoc v dnešní době koronavirové o něco častěji skloňovaná než dříve. Knihu Jezuité a mor jsem měl však vyhlédnutou už dávno před nějakou koronou. Z prazvláštních důvodů mě totiž mor nesmírně zajímá. Mor je více než jen obyčejná nemoc, mor je fenomén, kolem kterého panují záhadné zkazky a historky. Mor je jedna z nejstrašnějších nemocí, která ve své největší síle byla schopna zdecimovat velkou část Evropy. Lidé si ji v průběhu dějin vysvětlovali různě. Mor byl pro mnohé božím trestem, zkouškou nebo třeba nástrojem židovského spiknutí. Ale především byl mor nemocí, která sprovodila ze světa celé rodiny, vesnice, města a byla po celá staletí jedním z největších strašáků Evropy i jiných kontinentů. Pár odborných knih s morovou tematikou jsem již přečetl, zde předložím pár poznatků či příběhů, které jsem si nejen z nich odnesl.

Nedá mi to a musím ještě pár slov ztratit pro knihu Jezuité a mor. Kniha je dnes již zcela vyprodaná, já ji tak měl vypůjčenou z knihovny. Jedná se o poměrně útlou knihu a věnuje se Jezuitům v českých zemích raného novověku a zejména tedy léty, kdy do našich končin přišla černá smrt. Bavíme se o nějaké druhé polovině 17. století a první polovině 18. století. Jezuité jsou u nás vnímáni spíše negativně. Sám Masaryk ve své knize Česká otázka citoval slova historika V. V. Tomka "Jezovité uložili ducha národa českého v staletý hrob." Ale historie není černobílá a kniha Jezuité a mor ukazuje Tovaryšstvo Ježíšovo i v poněkud světlejší stránce, v dobách moru byli mnozí řeholníci schopni pomáhat bližním na hranici sebeobětování. Mnozí během epidemie nasazovali vlastní život ve špitálech při pomoci lékařské, ale také duchovní. Místo respirátorů a ochranných obleků byli vybaveni písmem svatým a modlitbami. A neřešme teď pravděpodobnost, že to někteří dělali ze zištných důvodů, jako příležitost stát se světcem nebo obětovat svůj život bližnímu pro život posmrtný. Oběť je to v každém případě dost velká.

V Bibli se píše, že Bůh dal Davidovi, králi Izraele, na výběr: Tři roky hladovění, tři měsíce být ničen protivníky, anebo po tři dny zakoušet Hospodinův meč, totiž mor v zemi, a Hospodinův anděl bude šířit zkázu po celém izraelském území. David se rozhodl padnout do rukou Hospodinových a tedy zvolil mor, věřil tak v boží milosrdenství. Mor je dle knihy Zjevení svatého Jana prvním jezdcem apokalypsy "… bílý kůň a na něm jezdec s lukem. Byl mu dán věnec dobyvatele, aby dobýval." Mor byl pro středověkého, potažmo novověkého člověka velkou hrozbou a strašákem zcela po právu. Lidem to dokazoval děsivý průběh nemoci a jeho vysoká smrtnost (až téměř 90 %). V dobách největší pandemie byla smrt na denním pořádku, smrt byla všude, pozůstalí ani nestačili truchlit. V té době běžná léčba, tedy vyrovnávání poměru životních šťáv (tradiční bylo pouštění žilou nebo klystýr), byla naprosto neúčinná. 

Nikdo netušil zdroj, což dávalo prostor pro šíření fám a výmyslů. Původcem moru je pravděpodobně nakažená blecha. Než onemocní lidé, musí blechy nemoc rozšířit mezi hlodavci. Blechy posléze začnou opouštět chladnoucí těla mrtvých krys a přesedlají na člověka. Krysy šplhají po stromech, v obydlí lidí lezou po trámoví a střešních konstrukcích, jak píšou autoři knihy Jezuité a mor, mrtvé krysy tak musely lidem doslova padat na hlavu. Lidé si ovšem mysleli, že zdrojem nákazy mohou být spíše ropuchy nebo hadi a tak docházelo k masivnímu vybíjení těchto živočichů. Což se logicky míjelo účinkem.

Už začínám dělat moc chytrýho, přičemž se k tomu neshledávám být dostatečně kompetentní. Na podrobnosti tady máme odborné publikace jako je právě kniha Jezuité a mor od autorské dvojice Karel Černý a Jiří M. Havlík. Kdyby měl někdo zájem o doporučení další literatury s morovou tematikou, nebojte se ozvat. Můj morový text utnu historkou o bizarní skupině lidí, která se v obdobích řádění moru utvářela. Jde o hnutí flagelantů, tedy sebemrskačů, již chodili od města k městu a trýznili vlastní tělo biči nebo důtkami. Hnutí bylo papežem Urbanem IV. zakázáno, avšak v polovině 14. století v době první velké morové rány se opět rozmohlo na západě Evropy. Toto procesí tvořily i stovky sebemrskačů, jež se připodobňovaly k mučenému Kristu a jeho utrpení. Svým utrpením chtěli sebemrskači pohnout spoluobčany k pokání před soudem světa. Samozřejmě se k tomu přidávala i spousta chytráčků, kteří v tom viděli možnost zisku a během sebemrskání se zároveň věnovali žebrání. Flagelanti se snažili svým konáním odvrátit morovou ránu, vykoupit boží trest bolestí. Paradoxem toho však je, že během pandemie chodili od města k městu a tak sami pomáhali nemoc šířit. Závěrem bych rád dodal, že ačkoliv můžeme třeba věřit, že nás vede ruka boží, nezapomínejme ani na vlastní rozum.