Vladimír Körner - Údolí včel

Nějakou záhadou se mi zde sešlo několik kratších knih a v tomto trendu budeme pokračovat i dnes. Minule jsme tu měli knihu, jež inspirovala film. Dnes se podíváme na film, podle něhož vznikla kniha. Postup poněkud nestandardní. Hledal jsem knihu ze středověkého prostředí a narazil jsem na novelu jistého Vladimíra Körnera, českého prozaika, dramaturga a scénáristy. V českých luzích a hájích jsem vlastně absolutní neználek a buran, takže jeho jméno mi nic moc neřeklo a výčet jeho textů jakbysmet. Několik jeho knih mě však zaujalo a tak jsem se porozhlédl po všech internetech, co by třeba mohlo být k mání. Vybrané Údolí včel bylo v prodeji za pár korun i ve zcela novém vydání, ale vlastně se mi nechtělo číst knihu podle filmu. To se rovnou můžu podívat na film. Co čert nechtěl, při tradičním prolézání přeplněné knihovny u babičky jsem narazil na tuhle knihu, zapadlou kdesi  hluboko za sbírkou předrevolučních kuchařek s názvy jako Smažíme, pečeme, vaříme nebo Tisíc receptů pro mladou manželku. Po pročtení několika skutečně originálních receptů a rozšíření svých kuchařských obzorů jsem knihu Údolí včel zachránil a i přes původní odmítnutí ji začal číst. Pořád ještě existovala možnost, že novela i film budou žít alespoň částečně vlastními životy.

Sakra dlouhej úvod na tak útlou novelu, to vám teda řeknu. Můj čtenář to se mnou nemá příliš snadný. Pokusím se lehce zkrotit své grafomanství a přejdu rovnou k jádru věci. Pan Vladimír Körner napsal scénář a pan František Vláčil podle něj natočil skvostný film v téměř Bergmanově stylu. Ano, přesně ten Vláčil, co má na svědomí legendární film Markéta Lazarová s Magdou Vašáryovou. Oba filmy jsou dokonce natočeny v témže roce.

Než tu začnu básnit o skvělém filmu, mrkneme trochu na příběh, ať jsme v obraze. Údolí včel začíná v tvrzi Vlkov svatbou místního pána, jenž si po smrti první manželky bere mladičkou dívenku. Pán má syna Ondřeje téměř ve věku své nastávající, ten však překazí veselku nevhodným darem a otec svého syna bací tak silně až to chvíli vypadá, že se hned po svatbě bude chystat funus. Otec hořekuje, prosí panenku Marii, aby mu syna zachovala při životě a že jej v takovém případě zaslíbí našemu pánu Ježíši Kristu. A tak mladý Ondřej skládá slib v řádovém klášteře na severu a svůj život věnuje Bohu jako křižácký rytíř. Fakt díky, táto. U blízkého moře pomyslně vstupuje do bratrství s jistým Arminem von der Heide, kterého v mysli pálí vzpomínka na nepovedenou cestu do Jeruzaléma. Spolu s ním se Ondřej zatvrzuje v úctě k Bohu a snaží se nalézt svobodu ducha skrze odříkání a vlastní utrpení.

Armin je náboženský fanatik. Při pohledu na ženu je roztrpčen nepřístojným pokušením, jemuž musí odolat. V případě, že by se dotkl ženy, musí jí useknout ruku, pokud by se jej dotkla sama žena, musel by jí setnout hlavu. No, pěknej puritán to byl. Přísnost morálních zásad vyžadoval nejen od sebe, ale i od svých bratrů, a když tak chytli jednoho, který se pokusil utéct za svobodou, byl hozen z hradby hladovým psům. Nelehká doba a nelehká situace pro Ondřeje, který nehodlal zasvětit svůj život Bohu a odříkání a rozhodl se také prchnout a vrátit se domů do Vlkova. Armin to těžce nesl a jal se ho pronásledovat a vrátit zpět na cestu víry. Na Ondřeje pak doma čeká otcův hrob a mladá vdova. A to nám dává prostor pro pěkně zapeklitou zápletku.

Ve filmu roli Ondřeje ztvárnil Petr Čepek, Armina hraje Jan Kačer. Film je z roku 1967, natočen černobíle a oba herci v něm excelují. Pro Čepka je to dokonce jedna z vůbec prvních velkých rolí. Sám autor scénáře a Jan Kačer se za něj přimluvili u režiséra. Volba to byla nakonec více než dobrá. I když František Vláčil uvažoval také nad možností dvojrole pro Jana Kačera, postavy Ondřeje a Armina totiž vnímal jako rub a líc jedné mince a při pozorném sledování (případně čtení) můžeme dát režisérovi za pravdu. Vláčil tak málem předběhl Fight club o několik desetiletí. Nakonec pro složitost takového natáčení byl nucen od této myšlenky upustit.

Asi nemá smysl zajíždět do větších detailů a vyzradit vám celý děj, příběh je to tragický a velmi atmosférický. Knize by slušelo rozmáchlejší vyprávění a delší formát, jinak je to prakticky jen strojový opis filmu, který je sám o sobě skvěle natočený. Zde musím vyjevit pro knižní blog netypický názor, že bohatě stačí zhlédnout film. Kniha tomu nepřidá nic navíc a tak jsem totožný příběh viděl dvakrát, nejdřív ve své hlavě během čtení a pak na obrazovce očima režiséra filmu. A musím říct, že v tomhle případě bych upřednostnil film před vlastní fantazií. Vladimíra Körnera obdivuji za napsání temného a opravdu silného příběhu ze středověku, ale samotný film by bohatě stačil. Uniká mi smysl vydat po deseti letech knihu, která příběh filmu nijak nedoplní, nerozšíří, pouze odříká v próze. Jako díky, ale já očekávám trochu víc. Tam kde kniha ztrácí dech, filmu pomáhá střih, hudba či úchvatný záběr, kterých je ve snímku Údolí včel nepočítaně. Knihu bych tak poslal na převýchovu do kláštera a film nechal užívat si ňadra mladé Věry Galatíkové. Na věčné časy, amen.