Steven Runciman - Pád Cařihradu

Konstantinopol, město mnoha názvů. V knize Pád Cařihradu se podíváme na jeho pád. Pád je to však relativní, vnímán ze strany Byzantské říše, popřípadě křesťanství. Pro Osmany a muslimy to bylo naopak slavné vítězství. Steven Runciman nás zavede do poloviny 15. století, kdy sultán Mehmed II. definitivně uzmul Cařihrad křesťanům. Samozřejmě i ta definitiva je relativní, protože platí pouze dosud, pravděpodobně bude platit i zítra, asi i za rok, ale bude to pravda i za stovku let? Chraň bůh, abych se zde snažil někoho poučovat o historii, natož pak věštit budoucnost. Ale minimálně o té historii si zde trochu zaplkám, protože co jinýho bych měl psát u knihy, jež se historické události plně věnuje.

Cařihrad byl v roce 1453 hlavním městem a prakticky posledním územím kdysi slavné a rozsáhlé Byzantské říše, jejímž vládcem byl císař Konstantin XI. Jeho největší hrozba, Osmanská říše, byla co by císař kamenem dohodil a zbytek došel. Po smrti osmanského sultána Murada II. se dostal na trůn jeho syn Mehmed a velice záhy začal spřádat plány, jak město získat. Což brzy pochopil i císař Konstantin, jenž sám nedisponoval příliš početnou armádou, jal se tedy žádat o pomoc západní země, bratry křesťany. Ono s těmi bratry křesťany to v té době nebylo bůh ví jak láskyplné, většina evropských států se hlásila k církvi katolické, kdežto Konstantin byl vyznání ortodoxního. A tak se přes četné prosby přílišné pomoci nedočkal. Připlulo jen několik lodí a několik jednotek rytířů, což nebyla žádná sláva. Když Osmanští Turci stanuli před městem, čítala sultánova armáda až 80 000 mužů, obrana disponovala mrzkým počtem 12 000 vojáků. A to jsem zde napsal spíše horní odhad historiků. Ačkoliv hradby konstantinopolského opevnění vzbuzovaly úctu, nezabránily jeho pádu, jak již z názvu knihy chápeme. 

Paradoxem je, že postupný pád křesťanské Konstantinopole, potažmo celé Byzantské říše, de facto vyvolali křesťané. Konkrétně události známé jako čtvrtá křížová výprava, jež byla vyhlášena v roce 1204 a k překvapení byzantského císaře Alexiose III. Angelose se zaměřila právě na jeho říši, která všeobecně byla baštou ortodoxního křesťanství. Císařovo překvapení bylo pochopitelné, křížová výprava totiž měla původně zcela jiný směr, a to Svatou zemi, sužovanou muslimy. Západní křesťané Cařihrad dobyli a tím nastartovali jeho již zmíněný pád, což jsem hodně zjednodušil, historie nikdy není tak jednoduchá, ale na podrobný výklad nemám čas ani znalosti. Od toho tu jsou knihy jako Pád Cařihradu pana Runcimana.

Když přejdu k popisu knihy, o kterou by mělo jít především, jde o velice čtivou historickou literaturu. Občas se člověk ztratí v záplavě nicneříkajících jmen, ale bez nich to moc nejde. Historii totiž tvoří lidé. Runciman velice živě popisuje celý průběh bitvy, vše dává do souvislostí, bez nichž by šlo jen o strohý popis děje. Autor se opírá o četné historické prameny a na samém konci knihy vysvětluje, z kterých zdrojů vychází. O této velké historické bitvě jsem před otevřením knihy věděl málo, po přečtení jsem pln informací, jež by vydaly na několik článků. Knihu Pád Cařihradu tedy můžu směle doporučit, za těch 55 let neztratila nic ze své zajímavosti a čtivosti. Hodnotím ji pocitem úlevy z nalezení porcelánové mísy, když se v ostatních kabinkách nachází jen turecký záchod.