Eduard Limonov - Posvátná monstra

Publikací o slavných lidech, kteří vyčnívají z davu významněji než jiní, existuje mraky. Zde se však na některé vybrané dívá svýma očima kontroverzní ruský spisovatel Eduard Limonov. A jako jednotící prvek pro jím označená posvátná monstra zvolil sebe. Sebe a svůj názor na ně. Po přečtení úvodních nabubřelých slov, ve kterých čtenáři naznačuje svou nadřazenost mi bylo jasné, že tady nebudou v hlavní roli kultovní osobnosti světových dějin, ale autorovo ego a jeho světonázor. 

Eduard Limonov zemřel v březnu roku 2020, ale ještě několik desítek let předtím se musel narodit, což se mu podařilo v roce 1943. Vyrůstal v rodině důstojníka KGB a své nezpochybnitelné zmrdství asi podědil. Napsal několik knih, zúčastnil se války v Jugoslávii, spolupracoval s Putinem, pak byl proti němu a byl předsedou Národně bolševické strany Ruska. Levičák jak poleno a z textů v knize Posvátná monstra to je značně cítit.

Řeknu to na rovinu, Limonov byl kokot. Chorobný narcis zahleděný do sebe a svého světonázoru. Znát bych ho určitě nechtěl, ale jeho kniha mi dala možnost nahlédnout do hlavy člověku, od kterého bych se držel raději dál. Je to člověk, který si historii a význam určitých zásadních osob minulosti vykládá po svém, což může být trochu nebezpečné, když jej vezmeme doslovně, ale zároveň to může být určitým způsobem zajímavé. Taková zkušenost může být cenná zejména v dnešní době, kdy je tak snadné uzavřít se ve vlastní bublině a nepouštět do ní názory zvenčí. Hrdě se plácat po zádech, jaký jsme to borci a přitom za plotem nám tam zarytej komouš sepisuje svůj manifest. Občas je dobré za ten plot nahlédnout a vyslechnout si cizí názory. Ať už jsou sebedebilnější, kontroverzní nebo alespoň nestandardní. A zhruba takové názory Limonov měl.

Limonov knihu psal ve vězení, v důsledku toho všechny informace tahal z hlavy (leckdy mi přišlo, že to tahá spíš z paty) a neměl možnost si ověřit jejich správnost. A tak se občas dopouští kiksů, hloupostí a nepravd. To je však v téhle knize úplně jedno. Tady nejde o to, jakými lidmi byli Nabokov, Orwel nebo Nietzsche, ale co si o nich myslel Limonov. A můžete vsadit svou levačku na to, že šel proti proudu. Puškinovy básně se hodí leda do kalendářů a pohlednic. Tolstoj byl průměrný spisovatel píšící zdlouhavé špalky a jeho Vojna a mír je břídilská fušeřina. Alexandr Blok byl trpitel ve věci vagíny, geniální pičotrpitel. Hitler byl nedoceněný malíř. Nabokov psal obyčejné emigrantské romány a Lennon by měl být vděčný Chapmanovi, že jej zastřelil. Limonov jde ve svých textech za hranu. Zjevně se ve vězení hodně nudil a tak se rozhodl své čtenáře šokovat.

Jeho vyprávění mnohdy působí směšně, často je mimo a prakticky pořád je kontroverzní. A to je zcela zjevný účel. Limonov se snažil být kontroverzní za každou cenu. Tlačí na pilu tak silně, že se u toho řeže do vlastních nohou. Kdyby byl dřevorubec, tak si uřízne pravou ruku a ještě se nám bude snažit namluvit, že ta ruka je levá. Tak moc se snažil jít proti proudu, tak moc se snažil být za každou cenu v opozici. A vlastně proč ne? I to je způsob, jak na sebe upozornit. S knihou nakonec nemám problém. Problém mám s autorem. Samotné texty mě kolikrát pobavily a nasvítily mi ta posvátná monstra z jiného úhlu. Knihu bych hodnotil jako dovolenou strávenou na Krymu se soudruhem Grebeníčkem a jeho rodinou. Nalijte do mě hodně vodky a třeba si večer zahrajeme i Monopoly.