Papírová hora

Když nemám den, píšu smotanej verš. Zapisuju vše, co ze mě vyletí. I tu sebevětší kravinu a hnůj. On totiž ten hnůj může vytvořit podmínky pro zralé plody. Já si tak slovně kompostuju. A moje poezie si tady v klidu hnije. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jako zvratky na autobusové zastávce, který tam ze sebe vyšlehla padesátikilová puberťačka po laciné vodce a levným vínu. MYŠLENKY Atmosféra v bytě je takřka hřbitovní. Pohřbívám sám sebe. Předčasně.  Co tu provádím? O co se tu snažím? Snažím se bejt hlubokej. Přitom jsem pořád jenom nízkej. Zůstávám v pohybu. Jdu dlouhou cestu dolů. Pěkně vyšlapanou. Vyšlapanou tebou. V hlavě se mi blýská, ale určitě ne na lepší časy. To se mi jen motá palice. Zvracím myšlenky.  Už nemám co zvracet. Jen se dávím. A konečně vím, že nic nevím.

Jima Morrisona nebudu nijak zvlášť představovat. Frontman kapely The Doors, bohém každým coulem, mrtvej v sedmadvaceti. Někdy se děsně sjížděl, jindy šeredně chlastal. A snad byl občas taky docela normální. U nás vyšla jeho sbírka textů, veršů, scénářů, no prostě všeho možnýho, co Morrison napsal a někdo to za něj posbíral a vydal. Tak jsem ji koupil a už před jejím otevřením si kladl otázku, jestli vážně chci číst text například songu L.A. Woman v češtině? Ne, nechci to, vůbec to nepotřebuju. Ale stejně jsem to zkusil. Lidi občas dělaj i divnější věci. Motel Money Murder Madness Let's change the mood from glad to sadness Motel mordýř magor mergle Z pohody ať je smutek hnedle To mě poser, ty vole. Tahle kniha je festival tvrdejch drog. Na mě je to však už trochu moc mešuge a to jsem sám trochu moc mešuge. Poezie je to ideálně pro lidi v tranzu na přehnané dávce LSD, já jsem z toho spíš jelen. Parohy nasaďte dle potřeby. Navíc mi to v té češtině příliš nehraje. Manzarek rozladil piá

Tohle je fakt hrozitánsky blbý. Strašidelně ožralý. Vyjetý jako smažky na ilegální technopárty. A docela se mi to líbilo. V podstatě jsou to zápisky kompulzivního masturbanta, co šmíruje lidi a své lidské přátele, aby se při tom mohl tvářit, že o nich píše knihy. Ale nechci mu křivdit, dělá i jiný věci. Například slušně chlastá. Občas jsem se raději podíval na hřbet knihy, jestli ji nenapsal nějakej můj kámoš. Nenapsal. Škoda no. Ale klidně by mohl. Kniha je to poměrně chaotická, tváří se děsně složitě, ale zas tak složitá není. Chlastání, masturbace a nekonečný žvanění o životě nebo o nakupování základních potravin. Akorát to všechno bylo tak zmatený, že jsem si po dočtení raději ještě přečetl anotaci, abych se ujistil, o čem to celý bylo. A to vám klidně napíšu hned. !SPOILER ALERT! Bylo to o hovně. Ale nedělám si iluzi, že sám vedu jen smysluplné hovory, většinou se s lidma totiž bavím taky o hovně. A s tímto šokujícím závěrem se s vámi loučím. Knihu bych doporučil lidem, kteří mají

Krchovský chce domů. Asi na svou rodnou planetu. Ale ještě než někam odletí, tak se mi svou hravostí, melancholičností a sprostotou trefuje do vkusu. Můj vkus je zhruba někde na hranici obecnýho nevkusu. A Krchovský je dobrej střelec, trefuje se často. Takže po té hranici mýho vkusu a obecnýho nevkusu našlapuje velice sebejistě, i když občas zavrávorá. Ale to bude tím chlastem. Nemohl jsem se však ubránit dojmu, že je to celý nějaký nevyvážený. Na každý nadšený uchechtnutí či uznalý pokývnutí hlavou, je tak dvojí nevěřícný kroucení hlavou, co je to zas za blbost. Mám však pochopení. Už mi došlo, že poezie je častěji blbá než dobrá. Taky dneska veršuje kdejakej neumětel. Dobrá poezie se nedá psát každej den a pokud ano, jste génius a seberte si svoje básničky, nabubřelost i nos nahoru, už na vás totiž čekají s nobelovkou. Svět je plnej špatných veršů a údělem básníka je špatný verše psát. Aby pak v jedné nestřežené chvíli přišel verš takřka geniální. Ve sbírce Já už chci domů jich je ně

Občas něco napíšu. Občas se motám. A tak je to celej život. Někdy se motám víc. Někdy se vlastně jenom motám. Asi to tak má víc lidí. A pak maj pocit, že se celej svět motá kolem nich. Někdy to tak fakt možná je. Co já vím. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jako borci v kotli na vesnické kapele. Je jich tam pod pódiem pět a padaj jak hrušky. Já ležím první. PLAVEC Netuším, kde jsem se tady vzal. Proč tu jsem. Co dělat. Nemám vůbec žádný tušení.  Život se mi scvrknul do malý sklenice s vodou. Je poloprázdná. A já se v ní topím.  Jsem však zdatnej plavec. Sebejistě a s velkou dávkou odhodlání doplavu až na dno.

Kdo je to ten Nedory? Mám to nějak vysvětlovat? Má to vůbec cenu? Kilián Nedory to je žhavá láva vyvěrající z útrob duše Filipa Topola. A ne, není to zase nějaká moje blbá metafora. Filip Topol měl tu lávu v sobě a právě skrze své alter ego ji vypouštěl do světa. Tahle láva má tendenci, ostatně jako jakákoliv jiná láva, sežehnout vše kolem. A nešetří ani čtenáře. Čtení knihy je bolestné a zároveň je to nevšední, fascinující zážitek. Autor čtenáře provede všedností dnů, ale ty vole, kam se na tohle hrabou všední dny normálních lidí. Kilián Nedory rozhodně normální není. Přesněji nebyl. "Hej, Nedory, Kiliáne Nedory, ty stvůro, kterou miluju, otvírám ti cestu"  Kniha je rozdělena na dvě části. Obě jsou Kilián Nedory. V první čtenáře čeká novela Jámy a vítr. V té druhé nalezneme básně či krátké texty a poznámky. Já si to dal všechno takřka na posezení jedno opravdu dlouhé deštivé ráno. Nemám moc, co bych dodal. Každý další slovo tu bude navíc. Knihu stojí za to přečíst, i když vů

Řekl jsem si, že jednou za desetiletí přečtu Všechny řitě světa. No, a teď už bylo pomalu na čase se do těch řití znova podívat. Hluboký nádech a jdem na to. Lehce jsem strčil do dveří a ty se otevřely dokořán. Jako bych snad byl očekáván. Vyvalil se na mě puch zkaženýho jídla, cigaretovýho kouře a nemytých těl. Rozhlížím se po místnosti. Vypadá to tu jako na smetišti. Na smetišti zkrachovalých lidských duší. V posteli vyspává kocovinu tlustá machna se zaječím pyskem místo spodního rtu. "Tys měl vždycky na hovno vkus, ty starý prase," povídám cápkovi ležícímu na zemi. Jeho holky byly většinou stejný jako jeho povídky. Divný a nacucaný chlastem. "V pohodě, Hanku, nemusíš vstávat. Jen v klidu lež, obsloužím se sám," šeptám, když cápek zvedl hlavu ze zaschlé hromady zvratků. Nalil jsem si do sklenice whisky na dva prsty, zbytek dolil vodou. Uvelebil se na rozvrzaným gauči potřísněným pivem, krví a semenem. Někdo do něj bodal nožem a snažil se jej rozřezat. Lidi dělaj r