Jiří Kratchvil - Siamský příběh

Jiří Kratochvil má úžasnou fantazii. Takovou bych chtěl mít. Aspoň by pro mě bylo snazší proplouvat jeho Siamským příběhem. S mou omezenou fantazií jsem v něm zcela neskrývaně tonul. Takže jsem na vážkách. Bylo to dobrý? Bylo to špatný? Nestačí napsat, že to bylo, jaký to bylo? Mně to totiž stačí.

Jelikož předpokládám, že tuhle knihu nikdo z vás nečetl, tak se vám pokusím přiblížit její děj. Ten se odehrává v širokém časovém rozmezí. Jedno poválečné léto udá příběhu směr, ve kterém prosvištíme až do devadesátých let. Ale většinou pěkně na přeskáčku. Dvanáctiletej kluk potká na statku svýho strýce dívku. Vlastně krásnou ženu. Já měl stejně spíš většinu času pocit, že potkal halucinaci. A protože ji vidělo víc lidí, tak to musela být halucinace kolektivní. No a to setkání nám rozjede bizarní příběh, ze kterýho jsem byl slušnej Vovka z Užhorodu, co umí jen maďarsky a ukrajinsky, a pak se snaží číst Alenku v říši divů, napsanou v esperantu. 

Trochu přeháním, zas tak složitý to není a časem se v příběhu dá docela orientovat. Starej dědek píše příběh svýho života. Příběh setkání s něčím, co přesahuje realitu. V podstatě je to kniha o halucinaci. Nebo o lásce. Ale o lásce je většina knih, to ani nemusím zmiňovat. 

Autoři to mají se mnou těžký. Vzdor jejich záměru si během čtení rozvíjím vlastní dějovou linii a vlastní vysvětlení činů postav v knize. Tady jsem naznal, že vypravěč příběhu je permanentně na houbičkách. Nebo je sežral už v mládí a má celoživotní následky. Což asi působí trochu negativně, ale tak to nemá být. Autorův spisovatelský um je nepopiratelný, fantazie nadpozemská. Problém je se mnou. Se mnou je vždycky nějakej problém. I tak jsem si tuhle halucinogenní jízdu na houbičkách užil náramně.