Vratislav Kadlec - Hranice lesa

Vratislav Kadlec vzal svou nejlepší povídku Hranice lesa, nasypal kolem ní spoustu slabších povídek a pojmenoval podle ní celou sbírku. Nechci být moc zlej, ale klidně budu, pokud to znamená, že zůstanu upřímnej. Povídky jsou zatraceně těžká disciplína, přestože mít nápad, není pro spisovatele nic ojedinělého. 

Máte skvělej nápad na příběh, udělejte z něj román. Ono i z blbýho nápadu, se dá udělat skvělej román. Pokud se však na román necítíte, máte možnost z něj udělat povídku. Ale najděte pak dalších deset skvělých nápadů, aby to bylo na sbírku povídek. Jo, to už si moc autorů dovolit nemůže. Nebo může, ale výsledek bývá při nejmenším rozpačitej. A v tom je zakopanej pes, jádro pudla nebo cokoliv, co uteklo z útulku a teď to vyje na měsíc.

Ve své podstatě nemám s touhle sbírkou problém. Je holt taková, jaký povídkový sbírky prostě bývají. Dvě dobrý povídky jsou vykoupeny nudou, která je obklopuje. Tak to je. S tím počítám, když do povídkové sbírky jdu. Tahle je občas vtipná, občas zábavná, občas praštěná a jinak strašidelně nudná. Autor na mě působí, jako by se chtěl zaskvět něčím nečekaným, až je nakonec naprosto průhlednej a předvídatelnej. 

V lecčems mi kniha připomněla Gogolovu knihu Petrohradské povídky. Což je zdánlivě pochvala. Gogol byl pan mistr svého oboru. Jenže mě nebavil vůbec, v čemž možná vězí problém se sbírkou Vratislava Kadlece. Tady je to jádro pudla, do kterýho jsem se musel provrtat skrz jeho střeva. V Gogolově absurdní povídce můžeš ztratit nos, v Kadlecově můžeš ztratit jméno nebo se k někomu přilepit. Vypadá to zábavně, ale když to čtu, tak se raději majznu knihou do rozkroku, abych s ní zažil aspoň trochu vzrušení.

Co ovšem dělá autor dobře, to je popis zkrachovalých vztahů. Nevím, jestli má vlastní zkušenosti nebo má jen pozorovací talent, ale tohle mu fakt jde. I proto mě nejvíc bavily povídky Želva a Hranice lesa. Kvůli nim jsem rád, že jsem si knihu přečetl, kvůli nim budu autorovu tvorbu dál po očku sledovat. 

Kniha Hranice lesa dostala Magnesii literu za objev roku. Nemám současné české autory tak načtené, ale pokud je tohle největším objevem roku, tak si říkám, jaký hovadiny u nás asi musí vycházet, když tahle dopadla nejlíp. Jen mě to utvrdilo v názoru, že seřizovat svůj čtenářskej vkus podle nějakých odborných cen, nemá vůbec smysl. Má měřítka jsou lehce vyšinuta z normálu. Budiž to mým trestem i útěchou.