Papírová hora

Nic jsem nevystudoval, abych se mohl stát nikým. Daří se mi to. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jak vinná klobása na talíři prezidenta, co leží na ARO. Příští smotanej verš bude sladkej jak meruňkový buchty. K SNÍDANI EMOCE Budím se rozrušen K snídani čekám emoce A dlouhé pohledy do očí bez konce Kristus mi snědl snídani Dva párky a kýbl horčice Teď na mě zírá dírou v dlani Co mi je po ní? Nenasnídán, však plnej mám žaludek Jsou v něm jen slova Všechny se hromadí do slepýho střeva A takhle každej den zas a znova 

Rok 1913 byl vskutku pozoruhodným rokem. Možná by byl každý rok vskutku pozoruhodným, kdybychom z něj vykrojili zásadní momenty ze světa umění či politiky. Přisypte k tomu pár bizarností, které se staly známým osobnostem, vypisujte je měsíc po měsíci a máte knihu. Ale kdo by se s tím chtěl patlat jako tadyhle pan Illies? Já teda ne, ale klidně bych si přečetl celou sérii knih, ve které každá jedna kniha znázorňuje jeden rok 20. století. Tak teď někdo běžte a napište to, já si to pak koupím. Rok 1913 byl posledním rokem před apokalypsou jménem Velká válka. Mnoho lidí se podle toho taky chová, jako by snad tušili. Adolf Hitler si na pánské ubytovně zastřihuje knír, Josif Stalin se převléká za ženu, Srbsko vyhlašuje válku Rumunsku a František Josef 1. jde k paní Schrattové, aby si vypil čaj.  Leopold, manžel Virginie Woolfové, posílá svou manželku psychicky se zotavit k jejímu nevlastnímu bratrovi, který ji v dětství zneužíval. Thomas Mann tutlá svou homosexualitu a přitom vydal novelu Sm

Kradu, kde se dá. Kradu jednotlivý slova, vzpomínky, pocity. Všechno to hromadím doma. Doma uvnitř hlavy. Tam jsem totiž doma ze všeho nejvíc. Panuje tu chaos. Nakradená kořist se tu všude válí. Chci toho mít plnou hlavu. Abych pak jednou mohl vykrádat sám sebe. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jak po prohýřené noci. Je mi z něj akorát tak blbě. PROLÍNÁNÍ Emoce se tříští o střepy vzpomínek. Prolínají se. Maskují. Mizí. To co zůstane, je hříčka podvědomí. Krátkej film, na kterej bych do kina nešel. Nosím ho v hlavě. Postavy jsou smyšlený. Jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná. A pravda se tak nachází někde uprostřed. V prdeli. 

Jedenácté přikázání říká: Neber drogy nadarmo. Žádný jsem nevzal. Tak jsem napsal aspoň dětskou říkanku. Smotanej verš pro malé satanisty. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jak norskej black metal šlehající nespoutaný plameny žánru. PODEZŘELÝ ŽHÁŘ SLOVENSKÉ NÁRODNOSTI Špinavý myšlenky. Ruce však čisté. Na kříži rotuješ, Ježíši Kriste. Zjevil se ďábel. Potichu šeptal. Vloudil se do mysli. Na nic se neptal. Dunkelheit v hlavě. Na duši bol. Hoří tu kostel. "Já to nebol."

I vylitej bezďák vytvoří víc umění než já. Svýma mrznoucíma zvratkama na špinavým chodníku. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jako hodinový ručičky na ciferníku. Vždycky ukazují stejnej čas. Pozdě. ZTRÁCÍM ČAS Jsem někdo jinej. Jsem cizí stvoření, co se prožralo do podvědomí. A teď mě požírá zevnitř. Zmocňuje se mě mrtvolný nepřítomno. Laskavý pomíjivo. Podivno. Blivno. Někdy mám pocit, že víc mluvím, než píšu. Někdy mám jen pocit. A nemluvím vůbec. Plýtvám. Hýřím životem. Ztrácím čas. Protíká mi mezi prsty. Ego mi roste místo vlasů. Ztrácím příliš mnoho času. A než si uvědomím svou smrtelnost. Zbude ze mě jen ohlodaná kost.

Komunikace se v zimním období neudržuje. Děkuju za pochopení. Mám problém ji udržovat i v létě. Na jaře jen tiše zírám na rozesmátý tváře. A na podzim? Opět čekám na ticho dlouhých zim. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jako žvýkačka ve vlasech. Nezbývá, než jej vystříhat z hlavy. KOSTLIVCI Davá mi to zabrat. Být a nemít. Žít a žíznit. Žádnou drogu nebrat. Tou drogou budeš asi ty. Uzamčená v trapným klišé. Uvnitř hlavy blázna, co tenhle blábol píše. Cítíme se jako kostlivci. Bez masa, bez duše, bez zlosti. A jediný, co nám zbývá, jsou polámaný kosti.