2. štěk: Marný boj člověka s přírodou

Do pokoje se vkrádá závan zkaženosti. Štiplavý zápach provokuje čich a otvírá má unavená víčka. Pane bože, to je smrad! Odkud se to bere? Snad jsem nechcípl a nejsem už jen duše uvězněná uvnitř tlejícího těla. Ale to bych pravděpodobně necítil nic. Mrtví se přece nemůžou cítit. Hýbu nohama, hýbu rukama, zvedám hlavu. Žiju, takže já tak smrdět nemůžu. Nutím se vstát, což se mi po chvíli i daří. Otvírám zatemněné okno a krom čerstvého vzduchu vchází do pokoje slunce. Horké, hnijící slunce. Ne, slunce nehnije. Slunce hoří.

Odkláním se od toho prudkého světla, vypalujícího mi oči z důlků. Překračuji horu prádla a dírkami v nose nasávám vzduch. Prádlo to není, nemá sice úplně vůni čerstvě posekané trávy, ale jednoduše a prostě smrdí jako špinavé prádlo. Nic strašného. Nic, co bych nedokázal směle ignorovat i několik dní. Jemně našlapuji bosýma nohama po koberci, lehce přikrčen a sunu se bytem jako pravěký lovec stopující kořist. Procházím chodbou a zápach se zvětšuje, už musím být blízko, pak se prudce otočím do kuchyně a mám to. Támhle stojí, hned vedle kuchyňské linky. Celý rudý, špinavý a plastový. Šklebí se na mě, přímo se mi vysmívá. Je to plný odpadkový koš narvaný k prasknutí. Přední vysouvací otvor je lehce pootevřený, proto ten výsměch. Zápach je to k nevydržení a tak rychle otvírám okno. Studený vzduch naředil nelibé aroma. Hořící slunce přivedlo do kuchyně světlo.

Rychle naberu vzduch do plic a snažím se jej zadržet. Mezitím rukama třesu košem, aby se odklopil vrchní díl a já mohl vyjmout plný igelitový pytel. Nedaří se mi to a jak se snažím košem třást, vylétají z něj malinké mušky, svině jedny ošklivé. Jsou jich desítky a létají všude kolem mě. Konečně se mi podařilo odklopit vrchní díl koše a ten padá na zem. Už během letu vidím tu pohromu. Mušek nejsou desítky, ale stovky, možná tisíce. Koš s třesknutím dopadl na linoleum a já jsem obklopen rojem malých, zkurvených mušek. Sám člověk je nicotný proti nemilosrdné vůli přírody. Smete jej z povrchu zemského jako tajfun. Ale já se nevzdám. Tohle přece není tajfun. Je to nefér přesila, ale jde porazit. Zařval jsem jako Leonidas, když svých tři sta bojovníků poslal na jistou smrt proti statisícům Peršanů. Já svou bitvu u Thermopyl nevzdám! Já jsem člověk, pán tvorstva!

Zběsile máchám rukama, tleskám, plácám. Drtím ta malá tělíčka létajících sviní, dlaně mi barví do tmava. Ale je jich moc, nechal jsem to zajít příliš daleko. Proč já blázen nevynesl koš už večer? Proč jen jsem byl tak hloupý? Na chvíli jsem zastavil nesmyslné počínání. Všechno je marno. Bezmocně stojím a upřeně hledím do vlastního nitra, jedno oko mi škube nervovým tikem. Mouchy neslyšně létají kolem mé hlavy, to ticho mě pohlcuje. A v tom svatém tichu mě napadla spásná myšlenka. Prométhee, ty bájný člověče. Otče všeho lidského. Tvůj dar není zapomenut. Tvůj dar stále hoří v našich srdcích. Jsem totiž člověk! Tvor, jenž zkrotil oheň. Oheň, který promrzlého zahřeje, hladového nakrmí, bezbranného ochrání. Po kapsách hledám kouzelný přístroj. Přístroj kouzlící oheň jednoduchým pohybem palce. Mám ho! A teď se těšte, vy malá stvoření rodící se z hniloby.

Škrtám prstem a ze zapalovače vychází malý plamen, mířím s ním na hejno, snažím se uškvařit jednotlivé mušky za živa. Nejde to, plamen je příliš slabý a mouchy příliš rychlé. Než však propadnu do hluboké nicoty depresí a odevzdanosti, prolétá mou hlavou myšlenka. Sprej! Sprej proti hmyzu! Na nic nečekám a běžím do koupelny. Na žluté lahvičce dlí červený nápis "Proti komárům a klíšťatům". Hmyzí chamraď je ve všem stejná, tyhle pijí krev fyzickou, ale ty mušky v kuchyni, ty pijí krev mé příčetnosti. A tak se vracím na bojiště a šplíchám, jenže nic se neděje. Čerstvým vzduchem naředěný smrad se teď ředí s chemickým zápachem. Vidím i jednotlivé kapičky šplíchanců, jak lehce dopadají na zem. Avšak vůbec nic se nestalo. Mušky létají ve svém hejnu a já v rukách držím své dvě nefunkční zbraně. V tom mi svitne. S úsměvem se dívám na ty dva předměty ve svých rukou. Jednotlivě jsou to jen malé zbraně bez většího účinku. Ale společně vytvoří zbraň hromadného ničení. Mouchy, shořte v pekle!

Šplíchám sprej na malý plamínek vycházející ze zapalovače a v tu chvíli jsem vytvořil plamenomet. Nejdřív nemířím, překvapen silou mé nové zbraně, ale v dalším momentu už šlehám plameny směrem k hejnu. Jsem jako Kurt Russel ve filmu Věc. V ohni pekelném lapím i jednotlivce bojující o holý život. Zde jim přesila není k ničemu, nedokáže čelit člověku, jenž zkrotil oheň. Osud bitvy se rázem naklání na mou stranu. Jsem vítěz! Pán tvorstva! Krotitel ohně! Přírodo, pokloň se před svým výtvorem. Stvořila sis svého vládce! Kolem už létá jen pár mušek, bitva je u konce, již téměř nemám co zabít. A tak jen dýchám vůni vítězství. Čelo se mi potí a já cítím horko. A taky kouř. Kouř? Otáčím se směrem k oknu. Slunce hoří a s ním hoří i záclony.