Papírová hora

  "My potřebujeme Golema! My musíme mít Golema!" Řval nepříčetně císař Rudolf II. na svého komořího Filipa Langa ve filmu Císařův pekař - pekařův císař a přitom rozbil vzácnou vázu o podlahu. Rudolf II. se dožadoval nalezení golema, který ve filmu ukončil život císařského maršálka Heřmana Kryštofa Russworma. A přesně o tomto muži pojednává kniha Osamělý rváč. Golema však nečekejte. Raději nečekejte ani pohádkový příběh hodící se k rodinnému posezení u televize v čase vánočním. Osamělý rváč je příběh násilníka, alkoholika a karbaníka, co svůj život zasvětil boji proti Turkům. Knihu napsal Miloš Václav Kratochvíl, spisovatel, jenž má na svědomí mimo jiné množství historických románů. Pár jsem jich četl, konkrétně dva, protože dva jsou pár. Jedná se o knihy Mistr Jan a Pochodeň, které na sebe navazují a jde o beletrizovaný příběh Jana Husa. Že se autor rád opírá o skutečné historické postavy a události dokazuje i kniha Osamělý rváč, v románu tedy sledujeme Russwormovu cestu živo

  "Hitler je mrtev! Je toho plná vesnice. Chlapci, bude konec!" Tato slova volal hlasem rozechvělým radostí člen českého odboje na muže ze sovětské partyzánské skupiny Jermak. Byl začátek května roku 1945 a do naší země se blížil mír. Ještě to však nebyl konec, nacisté se mstili za blížící se porážku, do posledních chvil rozsévali svůj teror. A proti nim stál i Jermak, partyzánská jednotka, jež působila od léta roku 1944 v oblasti Drahanské vrchoviny. Název si členové vybrali podle kozáckého atamana Jermaka Timofejeviče, který v 16. století dobyl pro Ruskou říši Sibiř. Ta Drahanská vrchovina zasahuje do míst, která znám, proto mě kniha okamžitě zaujala. Ačkoliv člověk může cítit soucit s vojáky u Stalingradu nebo na normandských plážích, je to celé tak docela abstraktní, vzdálené nejen časově, ale i místem, kde se události odehrávaly. Ztotožnit se s osudy vojáků na těch místech není nemožné, ale je to pravděpodobně mnohem těžší než s lidmi, které válka zasáhla v pro mě známýc

Vánoce už netrpělivě klepou na vrata a já vláčím tu svou blogovou káru stále dál. Dnes ji popostrčím lehce děsivou jednohubkou z pera autora slavných knih jako je Planeta opic nebo Most přes řeku Kwai. Obě jsem četl a Pierre Boulle se jimi zařadil mezi autory, od kterých si toho chci přečíst víc. Na novelu Kdo s koho, Satane! jsem tak měl už delší dobu políčeno. Je to poslední kniha autora, jež vyšla v roce 1992, dva roky před jeho smrtí. České vydání vyšlo o další dva roky později. A právě to vydání držím v ruce, jiné stejně neexistuje. Jde o útlou knížečku, vhodnou pro nečtenáře. Pro pravidelnějšího a relativně otrlého čtenáře je to čtení na jeden večer. Před spaním na podporu bouřlivějšího snění ideálka. Příběh nás zavede do francouzského městečka, kde se na statku zbožné rodiny stane neštěstí. Neštěstí v podobě nevychovaného spratka, jenž sprostě nadává rodičům, odmlouvá, krade tátovi pornáče a nechce jíst kapustu k večeři. Je to malej zmrd, co by si zasloužil sekec mazec, zabavit

Konstantinopol, město mnoha názvů. V knize Pád Cařihradu se podíváme na jeho pád. Pád je to však relativní, vnímán ze strany Byzantské říše, popřípadě křesťanství. Pro Osmany a muslimy to bylo naopak slavné vítězství. Steven Runciman nás zavede do poloviny 15. století, kdy sultán Mehmed II. definitivně uzmul Cařihrad křesťanům. Samozřejmě i ta definitiva je relativní, protože platí pouze dosud, pravděpodobně bude platit i zítra, asi i za rok, ale bude to pravda i za stovku let? Chraň bůh, abych se zde snažil někoho poučovat o historii, natož pak věštit budoucnost. Ale minimálně o té historii si zde trochu zaplkám, protože co jinýho bych měl psát u knihy, jež se historické události plně věnuje. Cařihrad byl v roce 1453 hlavním městem a prakticky posledním územím kdysi slavné a rozsáhlé Byzantské říše, jejímž vládcem byl císař Konstantin XI. Jeho největší hrozba, Osmanská říše, byla co by císař kamenem dohodil a zbytek došel. Po smrti osmanského sultána Murada II. se dostal na trůn jeho