Václav Hrabě - Blues

Je velkej rozdíl číst knihu v šestnácti a pak ve třiceti. Vlastně ten rozdíl vnímám, ať už dělám cokoliv. I u podělanýho mazání chleba máslem se cítím jinak, než když mi bylo šestnáct. V šestnácti jsem si při mazání chleba připadal jako mistr kuchař v Alcronu. Dneska si na ten chleba zvládnu nasekat i pažitku. Ale v Alcronu furt nevařím. Co tím chci říct? Nic moc podstatnýho, jen se tím snažím naznačit, že Hrabětovy básně jsem četl už v těch šestnácti a teď jsem se k nim po třicítce vrátil. Docela to ladí s mým současným čtenářským vkusem. Ačkoliv ten se za těch bezmála patnáct let příliš nezměnil. 

Poslední dobou se mi na nočním stolku objevují romantický srágory. Stárnu, šedivým, měknu. Vlastně neměknu, měkkej jsem odjakživa. A když čtu Hrabětovy básničky, mám pocit, že byl podobně měkkej. Nebyl to žádnej drsnej dobrodruh. Ten chlap jen prostě rád miloval a pak o tom snil, sny posléze zhmotňoval v slova. To se mi líbí, to budu dělat taky, říkal jsem si v těch svých šestnácti. A co dneska? Říkám si to pořád? Jo, říkám. Tak nazdar Hrabě, rád tě zase vidím. Jsme na tom furt stejně. Já měkkej, ty mrtvej.