Papírová hora

  Planeta nachových mračen Rok vydání: 1962 Rok vydání originálu: 1959 Je to zvláštní, ale ještě se zde neobjevilo žádné sci-fi. Přitom se považuji za fanouška, ač poněkud střízlivého. To v mém vnímání světa znamená, že nehltám všechno. Star Wars jsem viděl jen asi dvě epizody a ani nevyhledávám každý film, co zrovna vyjde. Ale docela dost jsem toho přečetl. Minimálně většinu těch základních sci-fi románů už za sebou mám a na další se určitě chystám. No a nedávno jsem objevil prvotinu legendárních bratrů Strugackých s názvem Planeta nachových mračen, zařadil jsem si ji vedle gramofonu, kam odkládám knihy, které se v dohledné době chystám číst, a tam čekala na svou chvíli. Arkadij a Boris Strugačtí jsou autoři jednoho z mých vůbec nejoblíbenějších sci-fi příběhů Piknik u cesty, geniálního díla, ze kterého si režisér Tarkovskij vypůjčil Zónu a stvořil film Stalker. O tom všem se tady určitě objeví nějaký zamilovaný text, ale vraťme se k Planetě nachových mračen, o kterou tu jde teď přede

Poslední dny Pompejí Rok vydání: 1973 Rok vydání originálu: 1834 Autor vystupující pod pseudonymem Bulwer Lytton je docela pozoruhodnou postavou. Na jeho jméno jsem náhodou narazil v knize Dějiny magie. Zde byl zmíněn jistý francouzský okultista Eliphas Lévi, jenž při návštěvě Anglie bydlel u pana Lyttona a posléze byl velmi ovlivněn rosekruciánským řádem, kterým se Lytton zabýval. Nebudu vám zde vypisovat autorův životopis, ale pro zajímavost se patří sdělit, že Bulwer Lytton byl politikem a spisovatelem okultních románů. Spousta z nich se dá sehnat v češtině. Nečetl jsem, nemám názor. Ovšem během čtení již zmíněných Dějin magie mi došlo, že jednu knihu od Lyttona mám doma. Tou je právě dílo Poslední dny Pompejí, do kterého jsem se před pár dny rozhodnul nahlédnout.  Před sebou máme historický román. A ačkoliv nějaké čáry se tu objeví, okultismus nečekejte. Pochopil jsem, že autor byl na výletě v Pompejích, procházel se po troskách starověkého města a při pohledu na určité stavby či z

Vzpomínky obchodníka s obrazy Rok vydání: 1959 Rok vydání originálu: 1936 Imprese, východ slunce. Jeden z nejslavnějších obrazů v dějinách malířství. Ten Monetův tajuplný výjev probouzejícího se přístavu Le Havre dal název směru, jenž byl dlouho odmítán kritiky i veřejností. Mnozí z čelních představitelů umírali v chudobě a nepochopení, aby jejich díla nakonec byla oslavována po celém světě a prodávala se za částky pohybující se v milionech. Jeden člověk byl součástí té úchvatné doby v Paříži na konci 19. století, jeden člověk dopomohl impresionistům k nehynoucí slávě, aniž by namaloval jediný slavný obraz. Ten člověk ani nepotřeboval umět malovat, on totiž uměl velmi dobře obchodovat a tak spoustu těch úchvatných pláten držel v ruce, naceňoval, často i vlastnil. Degas, Renoir, Cézanne, van Gogh, Manet, Picasso, Monet či Gauguin. Většinu z nich osobně znal a všechny je prodával muž, který napsal Vzpomínky obchodníka s obrazy. Jeho jméno je Ambroise Vollard a jeho jsou vzpomínky otisknu

Berijovy deníky Rok vydání: 1999 Rok vydání originálu: 1973 Poněkud kontroverzní knihou jsou tyhle Berijovy deníky. Napsal ji totiž britský autor v dobách studené války o muži číslo dvě ve Stalinově SSSR. Tedy nenapsal ji konrétně o něm, napsal ji o jeho údajném deníku. Z přebalu, částečně i z anotace, bych měl dojem, že mě čeká fundované dílo literatury faktu, což vám potvrdí i profil knihy na obou českých bibliografických databázích. Chyba lávky milý čtenáři, máme před sebou totiž pouhou fikci z historie více či méně vycházející. A jelikož jde o dílo psané ze západu, tak na ty sověty pěkně pliveme, což se vlastně není čemu divit. Vysvětlili jsme si tedy, že máme v rukou román a tak se podle toho k němu budeme chovat. Čert vem historické nepřesnosti, na nějaké historiky či dokonce kremlology (výraz jak z cukrárny) si hrát nemusíme. Co nás tedy čeká? Sledujeme práci dvou novinářů, kteří spolu žijí v západoněmeckém bytě a píší pro Svobodnou Evropu. Jedním z nich je Thomas, britský občan

Smrt v Benátkách Rok vydání: 1973 Rok vydání originálu: 1912 Mám tady jednu lehce znepokojivou novelu významného muže německé literatury. Je tak znepokojivá, že bych ji nedoporučoval homofobům a otcům čtrnáctiletých chlapců - těm především. Pokud teda nechcete vidět v každém postarším pánovi potenciálního chlípníka, co na každém kroku sleduje vaše dítě. Tímto úvodem jsem částečně vyzradil hlavní šokující věc celého článku. Ne však samotného příběhu, který v sobě ukrývá poněkud jiný smysl a překvapení. Letos je to již třetí kniha, která se mi od Thomase Manna dostala do rukou. Je suverénně nejkratší, což mi ale v letním parnu spíš vyhovuje. Prve jsem četl Zpověď hochštaplera Felixe Krulla, tedy autorovu poslední knihu, a posléze jsem urputně bojoval s tuze náročným Doktorem Faustusem. Přijde mi, že Mann klade na čtenáře jisté nároky, které se silně projeví v delším formátu a i proto mě jeho tvorba nevysvětlitelně přitahuje. Jeho knihu nedočítám s pocitem "páni, to bylo úžasný"