Papírová hora

Zatímco Gauguin měl v hlavě Tahiťanky, Olšovský má v hlavě celé Tahiti. Mně však občas přišlo, že mu straší ve věži. Je strašlivě úspornej. Tak moc šetří se slovy, že v jeho básních skoro žádná nezůstávají. Ohlodává je na kost, vysává morek. Zbývají jen třesoucí se torza veršů. Nemám se čeho chytit. Nechytám se. Jsou to velmi krátké básně. Úplně cítím, jak ten člověk umělecky umírá. Pokud však vezmu v úvahu, že je to první sbírka, kterou od něj čtu, nejsem schopen zaručit, zda vůbec někdy umělecky žil. Snad jsem se jen netrefil.

Lukáš Palán byl palivo Literárních klobouků. A nikdo z vás teď nemá ponětí, co tím chci říct. Tak klidně jděte a zadejte si to do vyhledávače. Já si tady zatím budu chytračit o knize, jak mám ve zvyku.  Zatímco autorova první próza zaváněla všudypřítomným všeználkovstvím, tady autor prozřel a naznačuje, že všichni víme úplný hovno, jeho nevyjímaje. I když to není úplně tak jistý. Autor si může naznačovat, co chce. Když se snažím číst mezi řádky, nejsou tam žádná skrytá slova, která bych dokázal za tou bílou barvou vyčíst. Možná mám vadnej výtisk. Možná jsou vadný všechny výtisky knih, který mám doma. Nikde žádný poselství mezi řádky. Možná jsem vadnej já. Možná za těmi řádky nikdy nic nebylo, ani nebude. Ale těžko mám čas na nějaký hledání, když mě autor skrz ty řádky nutí brodit se bezútěšností života v tom nejzapadlejším zapadákově, kde slunce nezapadá a nevychází, protože kdyby se vůbec pokusilo vyjít, tak by zapadlo v hlubokým bahně. Jedinou jistotou je tady smrt, jedinou radostí j

Zůstanu uzavřenej ve svý hlavě. Vyhlásím myšlenkovej lockdown. A budu v něm, dokud nenapíšu něco pořádnýho. Furt nic. Čekám na hovor od Richarda Krajča. Mám pro něj pár debilních textů. Protože ty a já jsme jedno. Ale fakt úplně jedno. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jak moje názory. Nakonec je jedno, co si myslím. Půjdu tam, kam všichni. Jako ta ovce. Na druhej břeh. SPOLU* Jsem roztržitej. Trhá mě to na kusy. Ale jestli budu ještě zítra, pohlédnu do svého nitra. Jsi tady se mnou. Rozjívená. Jako žádná jiná. A nebe se nám uzavírá. Půjdeme tam dolů. Budem navždy spolu. V jednom kotli, v jednom ohni. Aspoň jinde než tady. *tenhle smotanej verš je politicky neutrální, autor nedělá rozdíly, nesnáší všechny úplně stejně

Hemží se to v hlavě. Nemůžu se toho zbavit. Jen to poslat ven. Bez větších ambic. Je to smotanej verš. A nic víc. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jak slunečnice na plátně. Jak ucho v plátěném ubrousku darované jedné milé štětce. BARVY Když se zeptáš, co chybí mým očím. Řeknu všechno. Ale úplně nejvíc to naivní, zaslepené krásno. Smyslná slova proudí hlavou v nesmyslných detailech. Jako vášeň, co nechodí po lidech. Ale stéká po tvých zdech. Každou kapku chytám do sklenic. Chci víc. Všechnu její okázalou barevnost. Už nikdy nebudu mít dost. Mám duši zaprodanou. Malou. Setnutou duševní gilotinou. Zvrácenýma očima hledí na přihlížející dav. A duše tvá? Je tu ještě s náma? Je sytě rudá. Tiše se svléká. A pak zřetelně vidím, jak z tebe vytéká.

Jiří Kratochvil má úžasnou fantazii. Takovou bych chtěl mít. Aspoň by pro mě bylo snazší proplouvat jeho Siamským příběhem. S mou omezenou fantazií jsem v něm zcela neskrývaně tonul. Takže jsem na vážkách. Bylo to dobrý? Bylo to špatný? Nestačí napsat, že to bylo, jaký to bylo? Mně to totiž stačí. Jelikož předpokládám, že tuhle knihu nikdo z vás nečetl, tak se vám pokusím přiblížit její děj. Ten se odehrává v širokém časovém rozmezí. Jedno poválečné léto udá příběhu směr, ve kterém prosvištíme až do devadesátých let. Ale většinou pěkně na přeskáčku. Dvanáctiletej kluk potká na statku svýho strýce dívku. Vlastně krásnou ženu. Já měl stejně spíš většinu času pocit, že potkal halucinaci. A protože ji vidělo víc lidí, tak to musela být halucinace kolektivní. No a to setkání nám rozjede bizarní příběh, ze kterýho jsem byl slušnej Vovka z Užhorodu, co umí jen maďarsky a ukrajinsky, a pak se snaží číst Alenku v říši divů, napsanou v esperantu.  Trochu přeháním, zas tak složitý to není a časem

Tohle původně nebyl smotanej verš. To byla pasáž z mýho rozepsanýho románu. Vlastně pořád ještě je. Jenže než já ten román dopíšu, tak zapomenu na tenhle smotanej verš. Což je má oblíbená schopnost. Zapomenout. Říkám tomu smotanej verš. Je smotanej jak trnová koruna na hlavě. Pro trnovou korunu by si Ježíš nechal vrtat koleno. Nebo si vrazit hřeby do dlaní. Vyjde to skoro na stejno. SVĚTEC Spojím tělo i mysl. Vyženu můry z hlavy. Vytřepu z těla prach. Stanu se světcem.  Plochým, nevěřícím světcem. Klidným, nezúčastněným světcem přibitým na kříž. Vzhůru nohama. Za zvuku písní pro satana.  Zemřu pro lásku, abych svůj život proměnil v hluboký žal. Víc takových dnů nemůžu unést na svých zádech. Přibijte je na nějakej kříž vedle toho mého. Ideálně někam vlevo.

Je velkej rozdíl číst knihu v šestnácti a pak ve třiceti. Vlastně ten rozdíl vnímám, ať už dělám cokoliv. I u podělanýho mazání chleba máslem se cítím jinak, než když mi bylo šestnáct. V šestnácti jsem si při mazání chleba připadal jako mistr kuchař v Alcronu. Dneska si na ten chleba zvládnu nasekat i pažitku. Ale v Alcronu furt nevařím. Co tím chci říct? Nic moc podstatnýho, jen se tím snažím naznačit, že Hrabětovy básně jsem četl už v těch šestnácti a teď jsem se k nim po třicítce vrátil. Docela to ladí s mým současným čtenářským vkusem. Ačkoliv ten se za těch bezmála patnáct let příliš nezměnil.  Poslední dobou se mi na nočním stolku objevují romantický srágory. Stárnu, šedivým, měknu. Vlastně neměknu, měkkej jsem odjakživa. A když čtu Hrabětovy básničky, mám pocit, že byl podobně měkkej. Nebyl to žádnej drsnej dobrodruh. Ten chlap jen prostě rád miloval a pak o tom snil, sny posléze zhmotňoval v slova. To se mi líbí, to budu dělat taky, říkal jsem si v těch svých šestnácti. A co dn